15 - Nejistota, nepatřičnost a trapnost v literatuře

Zobrazit předchozí téma Zobrazit následující téma Goto down

15 - Nejistota, nepatřičnost a trapnost v literatuře

Příspěvek  otecfura za Sat Apr 17, 2010 1:30 pm

(15) Nejistota, nepatřičnost a trapnost v literatuře
Homér – Odyssea
- nejistotu nachází jednak Penelopa při desetiletém nejistém čekání na svého manžela, o němž netuší, zda je živ či mrtev
- dále trpí nejistotou sám Odysseus, neboť když konečně dosáhne rodné Ithaky, je Pallas Athénou přeměněn do podoby žebráka-starce, aby zjistil, komu ještě po tak dlouhé době může věřit; kdo ho nezradil a nepodlehl svodům „zahraničním“ nápadníkům, slídícím na jeho panství

Bible – Život Abrahámův
- Boží příkaz zabít syna Izáka; Bůh si tak chce ověřit, zda v něj Abrahám skutečně věří a dokáže uposlechnout i ten nejtvrdší příkaz
- na poslední chvíli je Abrahám upozorněn, že důkaz již stačí a syna může ušetřit → obětuje berana na důkaz přízně a díky Bohu (zajímavý motiv, který nám předkládá Abrahama, jednajícího podle pohanského zvyku)

Aischylos – Oresteia (458 př. n. l.)
- počátek tragédie – Agamemnon obětuje svou dceru Ifigenii, aby byl úspěšný v trojské válce
- kruh msty – Orestes zabíjí matčina milence; paradox – buď poruší řád krevního pouta (
Zabitím matky) nebo nepomstí smrt svého otce (nezabije matku)
- kletby – Lítice (usmíří je až Athéna, která předsedá soudu)
- prokleté město Mykény
- neřešitelnou situaci vyřeší až bohové svým vstupem do děje – princip Deus ex machina (jediným řešením je zásah boží nebo jiné vyšší moci)

Sofokles – Král Oidipus
- i přes veškerou snahu se nakonec věštba vyplní; Oidipus zabije svého otce a ožení se s vlastní matkou
- nepatřičnost – spatřil něco, co jeho oči nikdy spatřit neměly → vypíchnutí zlatými jehlicemi
Apuleius – Zlatý osel
- Lucius je zaklet do podoby osla a musí krutě nést svůj osud až do vysvobození; trpí jako člověk, ale v podobě zvířete; má lidské choutky, ovšem v oslím těle, nicméně mu nevadí žrát obrok, atd.
- objevují se zde drobné nepřesnosti, střídají se římští a řečtí bohové
- absurdita v podobě Lucia-osla, který má lidské choutky (soulož s ženou), atd…

Tristram a Izalda (14. století)
- Tristram má přivést Izaldu svému králi (pouto věrnosti); při souboji zabije jejího přítele, Izalda jej proto nenávidí
- poté však dojde k omylu, kdy oba milenci nešťastně vypijí nápoj lásky a zamilují se do sebe
- poté musí porušit veškeré konvence a sliby věrnosti, musí hledat způsoby, jak obelstít krále, jak se tajně scházet, vrcholem je útěk mimo královský dvůr
- po čtyřech letech síla elixíru vyprchává, ale láska trvá dál
- milenci se snaží od sebe odtrhnout a žít odděleně, ale nedaří se jim to (smrt žalem)

Francois Rabelasie – Gargantua a Pantagruel
- jeden z první moderních evropských románů
- parodie jako téma románu
- hrdinové mají nadhled na svět → i fyzický → obři
- témata disputace = spor, hádka; velmi přízemní (vytírání zadnice)
- zabývání se tělesnostmi
chvílemi připomíná filozoficky ušlechtilý text, ale mluví o přízemnosti a tělesnosti
- mluví se tu o jídle
- pozoruje se střední cesta
- to, co je dobré, se rodí znovu – odkazy na rodidla, pohlavní orgány
- hyperbolizace – počtu velikosti, vyjmenovávání – hromadění a kupení slov, věcí
- ztělesňování tělesnosti
- jídlo + tělo
- hyperbolizací se vše zdůrazňuje
- renesanční znaky – úcta k rozumu a antické vzdělanosti, řečtí filozofové, citáty z Bible, radost ze života, žádné zneužívání své velikosti
- vše působí až podivně mile → UTOPIE, UTOPICKÁ SPOLEČNOST
- označováno za vulgární román → ne příliš slovy, ale tématem přízemnosti a tělesnosti

William Shakespeare – Hamlet
• Žít, nebo nežít — to je, oč tu běží:
zda je to ducha důstojnější snášet
střely a šípy rozkacené sudby,
či proti moři běd se chopit zbraně
a skoncovat je vzpourou. Zemřít — spát —
nic víc — a vědět, že tím spánkem skončí
to srdce bolení, ta stará strast,
jež patří k tělu, to by byla meta
žádoucí nade všechno. Zemřít — spát —
(Hamletův monolog, jednání třetí, scéna první, v překladu E. A. Saudka)
• Být, nebo nebýt? To je to, oč jde!
Je důstojnější trpělivě snášet
kopance, rány, facky osudu,
nebo se vrhnout proti moři útrap
a rázem všechno skončit? Zemřít, spát!
Nic víc. Ten spánek uspí bolest srdce,
ukončí všechna trapná trápení
lidského těla. Jaké větší přání
by člověk mohl mít? Spát, zemřít, nebýt.

V Hamletovi totiž nejde o dilema života a smrti, ale o bytí a nebytí – a to je dost velký rozdíl. Shakespeare asi věděl, proč Hamletova otázka zní: „Být, či nebýt?“, a ne „Žít, nebo nežít?“, jak je to v Saudkově překladu. Žití je to, co máme společné se všemi živočichy. Skutečné lidské bytí je dar posvěcený darem myšlení: „Myslím – tedy jsem!“ konstatuje Descartes. A naproti tomu: „Co je člověk, umí-li na životě vydobýt jen potravu a spánek? Pouhé zvíře! Ten, který nám dal schopnost přemýšlet… jistě si nepřál, aby božský rozum v nás bez užitku hnil,“ uvažuje Hamlet.

Miguel de Cervantes y Saavedra – Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha (1605; 1615)
- don Quijote je krásným příkladem snílka, který žije ve své vlastní vytvořené realitě
- dva protipóly don Quijote xxx Sancho Panza
- Sancho neuznává žádné hodnoty, jeho hlavním motivem je dobře se najíst a napít, absence jakékoli vyšší duchovní sféry
- don Quijote žije ve svém světě, v němž se vidí jako středověký rytíř, který musí za každou cenu ochránit čest své vyvolené dámy, zde Dulciney, potřebuje konat hrdinské skutky a hrdinskou cestu, aby se stal plnohodnotným rytířem
- bohužel se tak chová v době, která již takovýmto fenoménům nepřeje, a proto na něj hledíme jako na blázna/podivína/snílka
- můžeme na toto dílo nahlížet jako na první moderní román/poslední rytířský román/parodii na rytířský román

- barokní člověk ztrácí renesanční víru v sebe a svůj rozum; hledá jinou jistotu a smysl života
- smrt vnímá jako začátek věčnosti, jako možné setkání s Bohem, který je vnímán jako záruka osudu, klidu a pokoje
- do textů se vkládají náboženské symboly, které má čtenář odhalovat, aby se přiblížil Bohu
- literární motivy sou skládány do vyšších celků, lze si je představit jako smyslové vjemy
- literatura nemá podávat prostý obraz okolního světa, nýbrž přivádět čtenáře k procítění duchovních hodnot skrze bohatou symboliku

Jan Ámos Komenský – Labyrint světa a ráj srdce
- nejistota ze světa kolem sebe, neutuchající kritika
- v závěru dlouhá pasáž velebení Boha → jediná možnost vykoupení je odevzdat se Bohu a oslavovat jej → pak nám přijdou všechny okolní problémy malicherné
- masa však poutníkovi neustále vyčítá jeho nadhled a sráží jej stále k sobě
- ze smíchové polohy se mění do polohy absurdní
- plánovitě protismyslný žánr
- znejišťování diváka
- chce působit nesmyslně
- inspirace u dadaistů
- nezobrazuje reálný svět, ale modelové situace, které mají odhalovat prázdnotu jazyka, stereotyp v myšlení, nesmyslnost života.
- ruší tradiční divadelní prostředky a postupy – dějové složka je potlačena, postavy jednají nelogicky, opakování replik a situací.

Absurdní drama
- ze smíchové polohy se mění do polohy absurdní
- plánovitě protismyslný žánr
- znejistění diváka
- chce působit, aby nedával smysl
- inspirace u dadaistů (v pozdějších fázích)
- zakladatelem byl de facto Alfred Jarry

Eugene Ionesco – Plešatá zpěvačka
- ušlechtilá anglická konverzace zabalená do typické střední vrstvy
- nikoli satira
- něco, co na začátku připomíná konverzaci, končí naprostými nesmysly; ani se tam nepoužívají slova → vyprazdňování řeči
- je to k smíchu → absurdní parodie


Samuel Beckett – Čekání na Godota
- naprosto bez děje a naprosto bez humoru
- prázdnými slovy si povídají při čekání na Godota (který nepřijde)

- je nutné hru prožít, nejen číst + pantomima
Osvobozené divadlo
- počátek 20. let 20. století
- 1. hry dadaistické → poetismus
- revue
- Vest Pocket Revue – důležitá hudba + klaunské výstupy
- forbína = předscéna
- časem se začalo chodit pouze na forbíny
- částečně improvizované
- kombinace hodně typů jazyka

Existencialismus
- otázky ohledně lidského bytí
Existencialismus je jeden z nejvlivnějších filosofických směrů ve 20. století.
Základním pojmem existencialismu je existence, která tu je vyhrazena jen tomu způsobu, jakým jest člověk od jiných jsoucen. Je spojená s konečností, svobodou, sebepřesahem, neopakovatelností, odpovědností a nelze ji nijak pojmově zachytit.

Existencialismus je staví proti nečinnému vztahu ke světu a přijetí osudu, podle Sartra determinismus neexistuje. Osud si člověk určuje sám, každý zvrat, či událost je podmíněna jeho jednáním. Člověk je takovým, jakým se činí, má plnou vládu nad tím, kým je; má plnou zodpovědnost za vlastní existenci. Ke svobodě je člověk prakticky donucen (odsouzen), musí stále mezi něčím volit a vybírat. S touto svobodou je spojena také odpovědnost za své volby. A to zodpovědnost nejen za sebe samého, ale i za okolí, které je jeho volbou ovlivněno.
S existencialismem je spojen pojem absurdno. Absurdní je souhra nahodilostí, do kterých je zasazen náš osud a které nemůžeme ovlivnit. Je zbytečné v nich hledat jakýkoliv smysl, a proto je právě naše existence velice absurdní. Absurdní situaci nelze ovlivnit, a tedy ani změnit. Přesto se proti ní člověk může postavit tím, že si jí uvědomí a začne hledat nový smysl své existence. „Že získám naději, když zjistím, jak beznadějné je vezdejší bytí a jak zbytečné je proto trápit se beznadějí.“
Existencialisté si dobře uvědomují, že běžný každodenní život je spíše směsicí ubíjející rutiny a nutných povinností, proto kladou důraz na hraniční situace, v nichž si člověk nejlépe uvědomuje sám sebe. Pod pojmem hraniční situace chápou stavy bezprostředního ohrožení života či jinak vymykající se události.


Jean Paul Sartre – Zeď
- pokládání si existenčních otázek – bojím se toho, že smysl existence není žádný
- texty jsou depresivní až skličující
- existence nemá žádný smysl
- člověk je odpovědný sám před sebou
- „existence je plnost, kterou člověk nemůže opustit“
- pokouší se vyjádřit své pojetí člověka a jeho postavení ve společnosti
- základní emocí postav se v tomto kontextu stává pocit nevolnosti, hnusu a netečnosti
- zdůrazňuje se tu tedy především negativní stránka jedinců
- postavy postrádají psychologii ve smyslu tradiční prózy, je na ně nahlíženo zvětšovacím sklem
- důležitý motiv zdi, která tu prostupuje celým dílem, napříč všemi pěti povídkami

Albert Camus – Cizinec
- samostatné fungování bez závislosti na společnosti (cizinec společnosti)
- nepopírání svých činů, odmítnutí Boha
- pokládání si otázek důvodu své existence, atd. (viz KD)
- Mersault je nakonec souzen nikoli za čin vraždy, ale za údajně společensky nepřijatelné chování bezprostředně po pohřbu matky
- Mersault je odsouzen k smrti, odmítá Boha a lidskou společnost a vyčkává na smrt jako na jediné východisko ze své beznadějné situace

Jaroslav Havlíček – Zánik městečka Olšiny (1944)
- fantaskní povídka; smrt Boha a zrušení zázraků jako smrt, zrození,…
- chtíč starého božského stereotypu a touha andělů po moci
- popis Boha jako člověka a čertů a ďáblů jako hodných lidí, kteří chtějí lidstvu pomoci od „zlých božských skutků“
- otázka „Co bude dál“?
Václav Kaplický – Kladivo na čarodějnice (1963)
- není možnost ovlivnit svůj osud, lze jen doufat
- osud je mnohokrát držen v rukou cizích lidí
- soudce Boblig z Edelstadtu se nechce vzdát svého místa a pořád hledá nové a nové nesmyslné spletitosti čarodějnic a čarodějníků
- nějak zde neplatí „Boží mlýny melou pomalu, ale jistě“

Postmoderna
- obvykle si zde nejsem jisti vůbec ničím
- autor si pohrává se čtenářem, mísí se žánry
- otevřené konce
- alternativní dějiny a fiktivní reálie (John Fowles, Salman Rushdie)

Kafka, avantgarda, prokleti básníci, Hugo – Bídníci (nejistota a nucená změna identity Jeana Valjeana), Moliere – Lakomec?(přízemní téma peněz); česká undergroundová literatura (Bondy)

otecfura

Poèet pøíspìvkù : 14
Join date : 16. 04. 10

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Zobrazit předchozí téma Zobrazit následující téma Návrat nahoru


 
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru