23 - Vývoj románu

Zobrazit předchozí téma Zobrazit následující téma Goto down

23 - Vývoj románu

Příspěvek  otecfura za Sun Apr 18, 2010 3:19 pm

(23) Vývoj románu
- román je prozaický epický žánr, „smyšlené vyprávění“
- vývoj románu je dlouhý, což se výrazně projevilo na proměnlivosti jeho struktury
- na rozdíl od povídky či novely je román delší (obvykle přes 40 000 slov) a také komplikovanější (často rozvíjí příběh několika směry, zachycuje více hlavních postav a mnoho postav vedlejších)
- termín román pochází ze středověku, kdy se pojmem „conte roman“ začala v románsky mluvících zemích označovat literární díla psaná v národním jazyce

- za prvopočátek románu bychom mohli označit Dekameron od Boccacia
- sbírka rámcových příběhů/povídek/novel, které v celkové pospojování vytvoří ucelený obraz a ucelené dílo

Bukolický román
- bukolický neboli pastýřský román je patrně nejstarší formou románu
- vznikl ve starém Řecku
- popisuje bezproblémový, poklidný a harmonický život pastýřů na venkově a milostné příběhy těchto pastýřů
- Longos – Dafnis a Chloe

Rytířský román, dvorský román, romance
- pěstovaný ve středověku
- vyvinul se z francouzské tradice rytířských eposů (chansons de gestes); rozdíl mezi rytířským eposem a rytířským románem je často zanedbatelný
- označení zde nesouvisí s moderním románem (jde o románský termín – viz výše)
- hlavní postavou je ctnostný a věrný rytíř, který zažívá různá dobrodružství ve jménu milované dámy
- postupný rozvoj kurtoazie = rytířské dvorské kultury


Chretiens de Troyes – Perceval (13. století)
- milostný román xxx bildungsromán
- zpočátku je Perceval úplné pako
- po spatření družiny se chce také stát rytířem → vydává se na cestu
- řídí se matčiným požehnáním a 3 radami
- postupně dospívá na Artušově dvoře → vydává se na cestu za výchovou → cesty + činy + kmet, který ho zasvěcuje do tajů poznání → vychován v rytířských ctnostech
- hledání Grálu – Grál nalezne, ale nevezme jej a poté z toho zešílí
- kaje se v kapli, rozvzpomíná se → dává se dohromady
- král Artuš

Píseň o Rolandovi (1100)
- reálné historické postav – Karel Veliký (panovník), Roland (věrný vazal); pohanský nepřítel, zrádce
- prostá kompozice, aby byly splněny požadavky na ústní slovesnost
- Karel Veliký přistoupil na fingovaný smír, Roland bojuje v zadním voji, který je napaden; z pýchy nevolá Karla až do poslední chvíle o pomoc; nakonec tak učiní, Karel zbytek vojsk (Saracénů) porazí
- skutečná historická bitva; ovšem vlivem politických událostí včetně náboženských byly obráceny strany nepřátel – reálně – Saracéni byli spojenci a křesťanští Baskové protivníci; v knize naopak

Alexandreis (kolem 1300)
- zpracovává život Alexandra Velikého; líčí jeho vzestup, tažení, slávu a nečekanou smrt stejně jako úpadek mravů, pramenící z chtíče světovlády
- co do počtu zpracování, nemá obdoby

Píseň o Nibelunzích
- Siegfired; hrdina spřízněný s králem, bojuje a přemůže draka; dračí krev mu dodá síly
- Skandinávské motivy a pouta věrnosti a krevní spřízněnosti
- sága
¨
Pikareskní román
- piclo = šibal, taškář, podvodník
- vznik ve Španělsku v období renesance
- hlavní hrdina je podvodník či intrikán
- obvykle nepostrádá sociálně-kritický náboj, včetně satirických prvků
- obsah románu je zcela soustředěn na hlavního hrdinu, jeho skutky, cestky popisy jeho služeb

Miguel de Cervantes y Saavedra – Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha (1605; 1615)
- don Quijote je krásným příkladem snílka, který žije ve své vlastní vytvořené realitě
- dva protipóly don Quijote xxx Sancho Panza
- Sancho neuznává žádné hodnoty, jeho hlavním motivem je dobře se najíst a napít, absence jakékoli vyšší duchovní sféry
- don Quijote žije ve svém světě, v němž se vidí jako středověký rytíř, který musí za každou cenu ochránit čest své vyvolené dámy, zde Dulciney, potřebuje konat hrdinské skutky a hrdinskou cestu, aby se stal plnohodnotným rytířem
- bohužel se tak chová v době, která již takovýmto fenoménům nepřeje, a proto na něj hledíme jako na blázna/podivína/snílka
- na tento „román“ můžeme pohlížet buď jako na parodii rytířského románu, pikareskní román nebo první moderní román

Francois Rabelasie – Gargantua a Pantagruel
- jeden z první moderních evropských románů
- parodie jako téma románu
- hrdinové mají nadhled na svět → i fyzický → obři
- témata disputace = spor, hádka; velmi přízemní (vytírání zadnice)
- zabývání se tělesnostmi
chvílemi připomíná filozoficky ušlechtilý text, ale mluví o přízemnosti a tělesnosti
- mluví se tu o jídle
- pozoruje se střední cesta
- to, co je dobré, se rodí znovu – odkazy na rodidla, pohlavní orgány
- hyperbolizace – počtu velikosti, vyjmenovávání – hromadění a kupení slov, věcí
- ztělesňování tělesnosti
- jídlo + tělo
- hyperbolizací se vše zdůrazňuje
- renesanční znaky – úcta k rozumu a antické vzdělanosti, řečtí filozofové, citáty z Bible, radost ze života, žádné zneužívání své velikosti
- vše působí až podivně mile → UTOPIE, UTOPICKÁ SPOLEČNOST
- označováno za vulgární román → ne příliš slovy, ale tématem přízemnosti a tělesnosti
- vysmívání se středověkým přežitým ideálům

Dobrodružný román
- vzniká v Anglii v 17. století
- dramatický děj, množství zápletek s výraznými motivy nebezpečí
- dále se větví na detektivní a fantastický (→ sci-fi, horory, utopie)

Daniel Defoe – Robinson Crusoe
- patrný vliv osvícenských myšlenek = s rozumem lze zvládnout cokoli
- kniha je mystifikací, avšak autor se nám snaží navodit pocit reálnosti
- český překlad Plevy přepisuje některá vyobrazení Robinsona
- ich forma = víra v happy end

Romantický román
- vznik ve Francii
Stendhal – Červený a černý
- červená představuje lásku, svobodu vášeň a revoltu
- černá symbolizuje společenskou despocii a vládu dogmat
- snažil se o strohost a úspornost významu, tak aby děj vyhovoval dětem revoluce (1830)
Realistický román
- vznik ve Francii
- chce zpodobnit průměrného člověka nebo skupinu
- hrdinův charakter vytváří doba a okolnosti, které jej přeměňují – realistický spisovatel zachycuje hrdinův vývoj
- autor není v díle obsažen, stojí nad ním
- zajímá jej především současnost
- poprvé se zde objevují lidské typy (postavy), které přechází mezi různými, na sebe mnohdy nenavazujícími romány jednoho autora
- založeny na kritice společenských poměrů

Victor Hugo – Bídníci
- nejistota, nucená změna identity Jeana Valjeana
- prvky kritického realismu a také romantismu (vztah Maria a Cosetty)
- neúnavné sledování inspektora Javerta

Gustav Flaubert – Paní Bovaryová
- hodně polopřímé řeči
- autor nesnáší červenou knihovnu
- stísněnost a zranitelnost prostoru (jde o pocity postavy)
- výčet věcí, žádný oddych → sevřenost
- střídání typu vyprávění a citové zabarvenosti, dle prostředí postav → viděno jejich očima
- ztráta lásky → ztráta ideálu, důstojnosti → probuzení z opojné reality

Honoré de Balzac – Lidská komedie
- obrovsky košaté popisy
- provázanost a vývoj jednotlivých hrdinů skrze další Balzacova díla

Naturalistický román
- souvislost s Darwinovým vývojem
- natura = povaha/přirozenost člověka
- zobrazuje hlavně město moderní s jeho negativními důsledky → tělesnost, zločin, alkohol, drogy, soc. úpadek, chudoba, kriminalita
- popírá možnost svobodného vyjádření
- pokud jsou veškeré okolnosti proti nám, je jasné, že nemůžeme vyhrát, skončíme v zániku
- ukazuje člověka jako produkt prostředí a zaměřuje se na záporné stránky (alkoholismus, prostituce, apod.)
- člověk se nechává vláčet osudem a propadá depresím, někdy i smrti
- typické jsou „obrazy hnusu“
- východisko pro poezii prokletých básníků

Emil Zola – Tereza Raquinová
- člověk je hlavní předmět, v němž se sbíhají všechny pudy a instinkty
- špína a nahota je přirozenější než čistota a upravenost
- vševědoucí vypravěč; mnoho popisu
- silná slova (zvířeckost jazyka); opakování frází, člověk nad sebou ztrácí kontrolu
- rozklad Kamila = rozklad vnitřní osobnosti

Josef Karel Šlejhar – Kuře melancholik
- příběh člověka – dítěte, které si připadá jako postižené kuře
- kuře je na tom úplně stejně jako dítě a stejně skončí
- smrt matky malého dítěte, kterému zpočátku nedochází, jaké neštěstí ho postihlo, ale postupem času zjišťuje, že ve světě nemá nikoho blízkého, ani otce, který se o něj nestará
- motiv macechy, která zpočátku maže dítěti kolem pusy med, ale poté se začne naplno projevovat její nevraživost
- buzerace malého dítěte, která se mu nakonec stane osudnou; dítě se usouží k smrti

Psychologický román
- za zakladatele můžeme považovat F. M. Dostojevskije
- zaměřuje se na duševní dění postav
- myšlenky postav jsou velmi složité, čtenář se jimi ale prokousává a postupně začíná chápat, proč daná postava myslí a koná právě takto

Fjodor Michajlovič Dostojevskij – Zločin a trest
- řešení otázky, jestli má člověk právo někoho zabít či někomu ublížit, pokud to bude v rámci budoucího blaha/dobra
- snaha provést geniální zločin
- nesmírně dokonalá psychologizace postav; postavy jednají a myslí si, že je nikdo nesleduje, avšak opak je pravdou

Historický román
- román, jehož děj je zasazen do vzdálenější minulosti
- mimetický = hlavní důraz je kladen na líčení a zajímavost prostředí (Scott, Jirásek)
- projekční = přes historické prostředí se zabývá nadčasovými tématy, platnými i v autorově době (Waltari)
- atraktivizační = historické prostředí má dodat románu zajímavost (Dumas st.)

Walter Scott – Ivanhoe (1814)
- romantický příběh ze života rytíře Wilfreda z Ivanhoe, odehrávající se ve středověké Anglii na sklonku 12. století za vlády krále Richarda Lví Srdce v období jeho návratu z třetí křížové výpravy
- ohromně rozsáhlé popisy, nezřídka přesahující poměr 1 strana/osoba

Henryk Sienkiewicz – Quo vadis? (1896)
- situovaný do starého Říma v období vlády císaře Nerona
- zobrazuje střet dvou rozdílných kultur – života pozdní antiky a rodícího se křesťanství
- autor pociťuje sympatie ke křesťanství
- autor čerpal z latinských historiků, postavy a reálie jsou tudíž historicky věrohodně a doložitelné
- jde o rozsáhlý obraz starořímské společnosti, směřující nezadržitelně ke svému konci

Alois Jirásek – Staré pověsti české (1894)
- zprznění českých dějin
- některé pověsti mají reálný základ, ale jiné jsou skutečnosti na hony vzdálené, mají povahu legend
- idealizující pojetí dějin → vznik národního báje
- i přes jasnou nevěrohodnost se autor snaží navodit dojem historické autentičnosti (popis zvyků, tradic, paralely přírodního a lidského života)


Mika Waltari – Egypťan Sinuhet (1945)
- historicky reálné postavy xxx občas ne reálný historický základ
- například reálná postava budoucího faraona Haremheba, ale polemizující způsob jeho nástupu na trůn
- nebere si servítky s tělesností
- krása xxx chudoba starověkého Egypta
- Sinuhet vystuduje na lékaře → dotáhne to až na královského otvírače lebek
- významnou roli hraje Sinuhetův otrok Kaptah
- překračuje rámec historického románu, obsahuje spoustu paralel do současnosti – vyjadřuje odpor k válce a víru v humanismus, lidskou rovnost a důstojnost

Franz Werfl – Čtyřicet dní
- popis arménské genocidy v Turecku za první světové války
- pochody smrti a vzbouření se osady v Aleppu
- silná psychologizace postav
- reálný základ, ale porušování některých reálií v důsledku zveličování, aby vynikl příběh, atd.


Román – řeka
- román s úzkým základem, který se postupně rozšiřuje, nabírá postavy, jako když teče řeka
- román se skládá z několika cyklů
- cykly jsou sice samostatné, ale spojují je většinou stejné postavy → vznikají snahy zachytit celou jednu epochu → románová epopej
- L. N. Tolstoj – Vojna a mír; Marcel Proust – Hledání ztraceného času; Romain Rolland – Jan Kryštof
- několikadílné svazky

Román zbytečného člověka
- častý motiv v ruské literatuře 19. století. Jedná se o typ osobitého jedince, zejména šlechtice či příslušníka vyšší společenské vrstvy, snad talentovaného a schopného, který se ale nehodí pro obvyklou kariéru ve státní službě. V důsledku toho se stane líným, neúspěšným, ve vztahu ke svému životu zcela pasivním, má pocit, že je zbytečný.
Alexander Sergejevič Puškin - Evžen Oněgin
- hlavní dílo
- Stejnojmenný hrdina opovrhuje společností, odmítá lásku krásné Taťány. V souboji zavraždí přítele, odchází do ciziny a po letech se vrací zpět. Znovu se setkává s Taťánou, tentokrát se do ní vášnivě zamiluje, ona však jeho lásku odmítá, neboť je již provdána.
- V Oněginovi představen typ zbytečného člověka - svými činy ztrácí smysl života

Nový román
- pokus francouzské literární avantgardy z 50. let 20. století, vytvořit opak klasického románu, protože se domnívali, že klasický román se již přežil a nemůže postihnout novou skutečnost zkušenosti člověka
Odmítli románový děj i postavy, a zabývali se popisem věcí a jevů bez souvislosti a časové následnosti, to znamená, že příběh se neodvíjel chronologicky ani logicky. Každý detail popisu mohl být východiskem k dalšímu příběhu. Jeho cílem nebylo popisovat svět či nějaké situace, ale naopak v dílech takto psaných je „svět napřed zbaven daného smyslu“, ten má být poznáván teprve v průběhu románu. To vedlo k tomu, že hrdina nemá zpočátku na svět žádný výrazný názor, ten teprve získává. K tomu zvolili postup psaní z pohledu hrdiny, věci nejsou popisovány tak jak je vnímá většina lidí, ale tak jak je vnímá románový hrdina. Víceméně lze tento styl charakterizovat jako poetický román zabývající se lidskou realitou. Tento styl nemá vypravěče a nelze rozlišit, zdali je psán ich nebo er formou.
- Sartre ho nazval antirománem
- často zfilmováváno
- románovým hrdinům již nelze věřit, ani autor jim nevěří
- oko kamery – vypravěč se účastní děje příběhu
- literatura: Michel Butor, Claude Simon, Nathalie Sarraut
- film: Jean-Luc Godard, Francois Truffaut

Román magického realismu

Filozofický román
- formou románu demonstruje autorovo filozofické stanovisko
- oblíben byl u existencialistů a osvícenců
- Autorův apriorní filozofický přístup, kterému jsou podřízeny charaktery postav, průběh děje i způsob vyprávění, je přitom často vyvažován napínavým dějem, atraktivností a bizarností námětů
- někdy bývá zpracován formou vnitřní výpovědi
- Voltaire, Karel Čapek - Hordubal

otecfura

Poèet pøíspìvkù : 14
Join date : 16. 04. 10

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Zobrazit předchozí téma Zobrazit následující téma Návrat nahoru


 
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru