Kýč a triviální žánry

Kýč a triviální žánry

Tři podmínky kýče: 1. Kýč využívá situací, se silnou a spontánní emocionální odezvou čtenáře.
2. Téma kýče je na první pohled zřetelné a zcela jednoznačně identifikovatelné.
(vše je zde vysvětleno, fantazii není ponechán žádný prostor)
3. Kýč nám zásadně nepřinese nic nového. Ještě než otevřeme knížku, dokážeme dost
dobře odhadnout celý její děj, přičemž kniha neobsahuje nikterak složité myšlenky.

„Jedním z prvních všeprostupujících kulturních kýčů byl biedermeier, jenž dává podhoubí k vzniku všelijakých idylických, manipulativních, sentimentálních děl 19. století (můžeme začít Babičkou B. Němcové)“ (Vector)


„Dávno, dávno již tomu, co jsem posledně se dívala do té milé mírné tváře, co jsem zulíbala to bledé líce, plné vrásků, nahlížela do modrého oka, v němž se jevilo tolik dobroty a lásky, dávno tomu, co mne posledně žehnaly staré její ruce! - Není více dobré stařenky! Dávno již odpočívá v chladné zemi! Mně ale neumřela! - Obraz její odtisknut v duši mé s veškerou svojí barvitostí, a dokud zdráva zůstane, dotud bude žít v ní! - Kdybych štětcem mistrně vládnout znala, oslavila bych tě, milá babičko, jinak; ale nástin tento, perem kreslený - nevím, nevím, jak se komu zalíbí!
Ty jsi ale vždy říkala: „Není na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem.“ Dost na tom, když se najde jen několik čtenářů, kteří o tobě s takovou oblibou čísti budou, s jakou já o tobě píšu.“ (Babička)

Triviální žánry: - Masová literatura snažící se zaujmout co největší okruh čtenářů.
- Archetypální (konvenční) příběh i postavy.
- Důraz na děj, dějová linka je složitá, ale ne tak, aby to bylo čtenáři nepohodlné.
- Odklání se od „velkých“ témat.
- Příběhy se píší na pokračování, často s naprosto stejným schématem.
- Počátky triviálních žánrů můžeme nalézt v renesanční „zábavné“ literatuře (Dekameron,
Gargantua a Pantagruel).
- Dnes jsou zpravidla nejpříkladnější z děl k sehnání pod hlavičkou „bestseller“.

Detektivka: - První a nejdůležitější vlastnost detektivky je dualita. Máme zde dvě příběhové linie
(vražda x vyšetřování), dvě časové linie (doba, kdy byl spáchán zločin x čas vyšetřování),
boj dobra se zlem a často i rozpolcenost detektiva. Nezřídka se také detektivové pohybují v párech, vždy se svým nejlepším přítelem. (chytrý detektiv x hloupý, silný přítel),
např.: Holme x Watson, Poirot x Hastinks,...
- Prostor detektivky je uzavřený (vlak, parník, letní sídlo, ale třeba i město).
- Detektiv je většinou tak moc inteligentní, že je zapotřebí jeho společníka, aby byl čtenáři příběh
srozumitelný. (příběh se vypráví ze společníkovi perspektivy, společník klade hloupé otázky...)
- drsná škola detektivky (cca 1930) – Detektivka vyprávěná z detektivovi perspektivy, detektiv je často sám, mizí hranice mezi dobrem a zlem, neboť policie je většinou zkorumpovaná, detektiv řeší případy spíše silou, akcí a taky trochu náhodou, než že by byl super chytrý. Počátky drsné školy jsou spojeny s časopisem The Black Mask a se jmény Dashiella Hammetta a Raymonda Chandlera (Phil Marlowe).
„Řekl byste o mně, že jsem ženitbychtivý muž?“
„Kdepak, ani nápad!“
„Bude vás tedy zajímat, že jsem se zasnoubil.“
„Milý příteli! Srdečně gratu –“
„S Milvertonovou služebnou.“
„Dobrá nebesa, Holmesi!“
„Potřeboval jsem informace, Watsone.“
„A nezašel jste příliš daleko?“
„Byl to naprosto nezbytný krok. Jsem klempíř, vlastním
vzkvétající živnost a jmenuji se Emmett. Každý večer jsem si s ní
vyšel na procházku a povídali jsme si spolu. Dobrý bože, to byly ale
hovory! Zato mám všechno, co potřebuji. Znám Milvertonův dům
jak dlaň své ruky.“
„Co bude ale dělat ta dívka, Holmesi?“Pokrčil rameny.
„Nemohu za to, milý Watsone. Když je ve hře tolik, musíte
vynášet karty, jak nejlépe dovedete. Nicméně mohu s potěšením
konstatovat, že mám nenáviděného soka, který mě určitě vyhodí ze
sedla, jakmile se k ní obrátím zády. To je dnes ale nádherná noc!“
„Vám se tohle počasí líbí?“
„Vyhovuje mým záměrům, Watsone, neboť mám dnes v noci v
úmyslu vloupat se do Milvertonova domu.“ (Doyle-Holmes)


Milostný příběh – Román pro dívky má často rádoby výchovnou funkci, aneb dává třináctiletým holčičkám naději, že existuje příručka na to, jak sbalit kluka či vycházet s mámou a že sex není nikterak složitá záležitost.
– Harlequinky (červená knihovna) jsou knihy snad ještě o něco jednodušší, ve kterých si zpravidla hlavní hrdinka prochází svůj strastiplný život (až na světlé chvilky, kdy spí s mlékařem, pekařem, zahradníkem, přítelem své sestry...), aby nakonec v grandiózním finále skončila se svou opravdovou láskou. (To, že je daný člověk její opravdová láska, se pozná zásadně podle toho, že má domácí zvířátko, ke kterému se chová hezky). „Román“ klade důraz hlavně na erotično a detailní popisy sexuálních scén.
– Všechny milostné romány jsou pro čtenáře většinou na jedno použití. Vzhledem k tomu, že v každém knihkupectví se jich najde minimálně padesát druhů najednou (přičemž jsou všechny v postatě stejné), šáhne čtenář spíše po dalším, než aby četl jeden dvakrát.
A pak mi jednoho dne přišlo tohle:
Píšu Ti, protože má hluboká láska k Tobě,
je pryč. Ta děsná nuda
každým dnem vzrůstá. Čím víc na tebe myslím,
tím otravnější mi připadáš. Bohužel,
o to víc jsem přesvědčen o tom, že musím
přiznat, že jsem vlastně nikdy nechtěl
požádat o tvou ruku. Na naší poslední schůzce jsem pochopil,
že v žádným případě nemůžeš spoléhat na to,
že s tebou musím prožít celý život!
Tvoje odpudivé chování mě znervózňuje
a když jsem s tebou, jsem tak
zdeprimovaný a znechucený, že prostě nejsem schopen být
šťastný - ze sebemenší dobrosti.
Vím, že je to ode mě krutý, ale
myslím to vážně. Zoufale doufám,
že tenhle dopis přijmeš důstojně a zapomeneš na to,
že si mě chceš vzít. Opravdu jsi
někdo docela jiný než
ta Fantastická bytost, kterou jsi se od počátku zdála být.
Rozhodně nepředstírám, že
nedočkavě čekám na odpověď.
A teď si to přečti znova, ale vynech každej druhej řádek.
Myslela jsem, že ho zabiju...
(Ros Aquith - Průvodce usoužených puberťáků láskou)

Takové vzrušení jako teď v životě nezažila tedy tohle je její první polibek a zrovna s ním!!! ale nemá na to se mu vzepřít a co teprve když jeho jazyk vyprovokuje její v divoký taneček. Ucítí jeho ruce, jak jí hladí po zádech přenesou se na boky tlačí do ní, až se ocitne zády na stromě, to už jeho ruce pomaloučku putují nahoru a přejedou jí jemně přes prsa a tam se chvíli zdrží. Najednou se odtáhne a hladově si jí prohlíží, pak se jí přisaje ke krku, rukama začne rozvazovat její košili. Začne se bránit, tak se jí znovu přisaje ke rtům a přimáčkne jí svým tělem ke stromu, nohou jí rozevře její a zaklíní jí, že se nemůže pohnout ani o kousek. Začne jí dravě líbat...
(Merslen – Život je plný změn)
Komiks – Dnes má komiks mnoho podob, ale za klasický komiks, nebo-li tedy prvopočátek komiksu můžeme označit pouze komiks „superhrdinský“.
– Hrdina komiksu vede rozdvojený život. Jednou je to člověk z davu, naprosto tuctový a ničím nezajímavý. Jeho druhý život je ovlivněn jeho „superschopností“, a hrdina v něm bojuje.
– Schizofrenie – střídají se hrdinovi identity a hrdina si není jistý sám sebou.
– Hrdina je „vyvolený“ a má své poznávací znamení (nebo znak). Bojuje na straně řádu.
– Čas komiksu je víceméně neurčený. Většinou se omezí na „19.století“, nebo na
„v časech gangsterů“. Čas je nekonečný.
– Komiks promlouvá spíše obrazem, je strohý na text.
– Hrdinové jsou alespoň částečně psychologizovaní. Zobrazení myšlenek – výhoda oproti filmu.
(Sin City)
– hra barev (Sin city – černá x bílá), důraz na detail.
– Frank Miller (Sin City), Neil Gaiman (Sandman), Art Spiegelman (Maus), Kája Saudek (Kdo chce zabít Jessii, Muriel)

Sci-fi, fantasy – Mnoho dílů, které spolu vytváří originální svět a postupně jej vysvětlují.
– Čím více dílů čtenář přečetl, tím lépe svět ságy chápe.
– Fascinace vědou, či magií.
– V textu se často odkazuje na skutečné mýty a historické fakty ze skutečného světa.
– Díla, na která často navazuje řetězová reakce produkce filmů a kýčových předmětů typu plastové figurky a brýle Harryho Pottera.
– Sci-fi často působí též naučně a vysvětluje nejčastěji fyziku (ale také chemii či genetiku)
Populárně-naučným způsobem.
– V žánru sci-fi a fantasy se však celkem často setkáme i s velmi hodnotnými díly, ať už s geniálními autorskými mýty, detailními světy (Tolkien), nebo moderními filozofiemi (Matrix, Duna)
Údolí Minas Morgul se obrátilo ke zlu už velmi dávno a bylo hrozbou a děsilo, když ještě zapuzený Nepřítel bydlel daleko odtud a my jsme ovládali velkou část Ithilienu. Jak víš, bylo to kdysi silné město, hrdé, sličné, Minas Ithil, dvojče našeho vlastního města. Zmocnili se ho však zlí muži, které Nepřítel ovládl ve své prvotní síle a kteří po jeho pádu bloudili bez pána a bez domova. Říká se, že jejich vůdci byli Muži z Númenoru, kteří upadli do špatnosti; jim dal Nepřítel Prsteny moci a pohltil je: stali se živými přízraky, strašlivými a zlými. Když odešel, zabrali Minas Ithil a usídlili se tam a naplnili celé údolí rozkladem; zdálo se prázdné, a nebylo, protože ve zřícených zdech bydlel strach. Devět pánů to bylo, a po návratu svého Pána, jemuž tajně napomáhali a připravovali jej, opět zesílili. Pak z brány děsu vyjelo Devět jezdců a my jim nemohli odolat. Nepřibližuj se k jejich citadele. Dozvědí se o tobě. Je to místo zla, jež neusíná, plné očí bez víček. Nechoď tamtudy!“ „Kam jinam mě však pošleš?“ řekl Frodo. „Nemůžeš mě sám, jak říkáš, dovést k horám ani přes ně. Přes hory ovšem musím, vázán slibem Radě: buď najdu cestu, nebo při hledání zahynu. A obrátím-li se nazpět, odmítnu-li cestu na jejím hořkém konci, kam se poděju mezi elfy a lidmi? Chtěl bys, abych s tou věcí přišel do Gondoru, s věcí, která tvého bratra dohnala k šílenství? Jaká kouzla by provedla s Minas Tirith? Mají tu být dvě Minas Morgul a šklebit se na sebe přes mrtvou zemi plnou hniloby?“ „To bych nechtěl,“ řekl Faramir. (Tolkien – Pán prstenů)


„Matrix je systém Neo, a takový systém je náš nepřítel. Když jsi uvnitř, rozhlížíš se kolem. Co vidíš? Obchodník, učitelé, právníci. Každý se snaží zachránit. Ale než to uděláme, tito lidé jsou část tohoto systému a ten jim vyrábí naše nepřátele. Musíš pochopit, že tito lidé nejsou připraveni na odpojení. A mnoho je jich také…… závislých na systému, který dokonce brání“.
( Morfeus )

Lidé uvěznění v Matrixu jsou si sami sobě nepřítelem, jsou uvězněni ve své „vlastní svobodě“. Jsou strážci Matrixu, každodenně potlačovaných myšlenek, tužeb, informací, které by nás mohly osvobodit. Ale uvědomělí agenti Iluminátů jsou umístěni na pozicích v ekonomice, obchodě, médiích, politice a armádě. Společně drží stádní mentalitu. Manipulují s námi a potlačují naše myšlení. Jsou jako strážní andělé a ani nevědí, co a proč stráží. Pro ně je všechno buď černé nebo bílé. Někteří jsou chyceni do Matrixu hlouběji než druzí.

A co ty?
(bratři Wachowští – Matrix)