24 - Podoby literárního hrdiny

Zobrazit předchozí téma Zobrazit následující téma Goto down

24 - Podoby literárního hrdiny

Příspěvek  otecfura za Mon Apr 26, 2010 6:07 pm

(24) Podoby literárního hrdiny
Literární hrdina versus hlavní postava
Hrdinou nazýváme klíčovou postavu v epickém nebo dramatickém díle. Musíme přitom ovšem vědět, že ne¬můžeme ztotožňovat takové¬hoto hrdinu s hrdinou v druhém smyslu tohoto slova, tedy s rekem, héroem, statečným člověkem. Hrdinou v lite¬rárním díle může být i člověk veskrze nehrdinský, ba zbabělý (pan Brouček u S. Čecha). Hrdina, jehož jméno je v titulu knihy, se nazývá titulní hrdina (např. Jan Kryštof je titulní hrdina stejnojmenného románu R. Rollanda, Maryčka Magdonova básně P. Bezruče, Hamlet tragédie Shakespearovy ). Lyrickým hrdinou bývá někdy nazýván mluvčí, kterého cítíme za lyrickým tex¬tem.
Osobnost, člověk, jedinec zachycený v literárním díle se svými vnějšími i povahovými vlastnostmi i ve svém konkrétním jednání v sledu motivů a ve vztahu k dalším postavám. Klíčová postava díla se nazývá též hrdina. Dramatické postavě se v divadelním textu říká osoba a označuje se též jako role, která se ztvárněna na jevišti stává hereckou postavou.
Antihrdina
sklízí sympatie čtenáře a je skutečným hrdinou příběhu, i když porušuje zákony nebo mravy
Kladný versus záporný hrdina
• Kladný - většinou zásadový člověk stojící na straně dobra,
• Záporný - většinou zásadový člověk, protipól kladného hrdiny
Typizace X Individualizace
Typizace - osoba, která je zástupcem společnosti; jeden z ……; zachycení charakteristických znaků určité skupiny a jejich zobecnění v určitém typu postavy
Individualizace - osoba stojící proti společnosti; vyčleněna

Bible
- hrdinové se obvykle dožívají vysokého věku
- žijí v „tlupách“
- jsou často testováni ve své víře (Abrahám + Izák, Jób)



Starověk
Epos o Gilgamešovi – summerský mýtus (3 000 př. N. l.)
- i přes veškeré snahy Gilgameše o dosažení nesmrtelnosti, i jeho božský původ se ukáže, že je stále pouze člověkem a na kýženou nesmrtelnost nedosáhne
- usne při plnění zkoušky, kdy usnout nemá --- osud člověka je nezvratný, předurčený Bohy
- nicméně bohové zde do děje příliš nevstupují, pouze je patrná jejich existence jejich řízení lidského osudu
- zvířecí bohové a symbolika, nejsou personifikovaní, pročež ani nemohou tak moc zasahovat do děje – Gilgameš je synem Vznešené krávy, po které podědil tři pídě dlouhé mužství
- Gilgameš je hrdinou s božským původem, je sice také jen člověk, jak se dovídáme z průběhu příběhu, nicméně má samé nadlidské vlastnosti a všechno má oproti normálnímu člověku větší, hezčí a lepší (vznešenější)
- řeší problém nesmrtelnosti, dostává se do konfliktu s bohy, řeší základní životní problémy, musí překonávat nepřátelství jiných lidí

Odyssea (cca 8. st. př. N. l.)
- na rozdíl od Gilgameše nemá božský původ a hrdinou se teprve stává při svých nucených cestách; řeší lidské problémy (jak se navrátit ke své milované manželce a synovi)
- zadržován nymfou Kalypsó, která doufá, že se jí podaří, aby Odysseus zapomněl na svou rodnou Ithaku
- rozhněvá si boha moří Poseidona versus přízeň bohyně moudrosti Pallas Athény, která ho provází na jeho výpravě
- na konci – nutnost ověření si, zda mi dvořané zachovali věrnost, manželčina věrnost, synova poslušnost a ochota pomstít se s otcem, atd. --- věštba od Athény, že vše dobře dopadne
- Poseidon se může snažit, jak chce, ale Odysseus stejně dojde naplnění svému osudu, když dorazí domů; nicméně bohové zde už do děje zasahují, jsou personifikovaní
- osud se nám posouvá do jiné roviny; částečným strůjcem je Bůh/bohové a částečně člověk sám; i Bohové podléhají osudu, který se nám zde posouvá do stále větší tajemnosti
- Odysseus není tradičním antickým hrdinou
- je však spřízněn s bohyní Pallas Athénou, což pro něj de facto znamená trvalou ochranu, byť jeho strastiplná cesta trvá deset let
- Odysseus je tzv. titánem, který je nucen bojovat s nepřízní osudu především proti bohům
Antické drama – tragédie
Aischylos – Oresteia (458 př. n. l.)
- počátek tragédie – Agamemnon obětuje svou dceru Ifigenii, aby byl úspěšný v trojské válce
- kruh msty – Orestes zabíjí matčina milence; paradox – buď poruší řád krevního pouta (
Zabitím matky) nebo nepomstí smrt svého otce (nezabije matku)
- kletby – Lítice (usmíří je až Athéna, která předsedá soudu)
- prokleté město Mykény
- neřešitelnou situaci vyřeší až bohové svým vstupem do děje – princip Deus ex machina (jediným řešením je zásah boží nebo jiné vyšší moci)
- síla osudu, tzv. tragédie osudová

Sofokles – Král Oidipus (427 př. n. l.)
- tragédie – krutý trest
- nejsilnější je tu motiv věštby – krutá věštba – vlastní syn zabije svého otce a pak se ožení se svou matkou
- Delfská věštírna – 1) krutá věštba …
2) zde se po letech Oidipus dozvídá celou pravdu a krutě sám sebe potrestá (vypíchne si oči zlatými jehlicemi)
- motiv nezvratného osudu i přes veškerou snahu se Oidipa zbavit – pohádkový sluha, který ve jménu dobra nezavraždí malé dítě či nebohou ženu (viz Sněhurka)
- slepý věštec, který zná celou pravdu už v době sňatku syna s matkou – stejně slepý jako Štěstěna
- věštci i jsou slepí, což symbolizuje to, že oni vidí jiným způsobem, vidí dál než obyčejní smrtelníci, což je staví do tajemnější a vyšší úrovně než normální lidi; zkrátka vidí to, co jiní ne, a proto musí být postiženi handicapem; jsou slepí, aby zachovávali nestrannost, uchovává je to od světských choutek
- osudu nešlo uniknout, ani když se snažili Oidipovi rodiče sebevíc

Antické drama – komedie
- většinou politická a společenská satira
- hlavními hrdiny bývají chlubiví vojáci, mazaní otroci, zamilovaní mladíci, kurtizány, apod.
- důležitou úlohu měl v antickém dramatu sbor/chór, který vyjadřoval mínění společnosti

Středověk
- ideálním hrdinou je středověký rytíř, který je hrdinou až k sebezničení
- je statečný a chytrý, neúnavný ochránce krále a víry
- ve skutečnosti se však ideál s realitou dosti rozcházely
- Chretiens de Troyes – Perceval (13. století)
- milostný román xxx bildungsromán
- zpočátku je Perceval úplné pako
- po spatření družiny se chce také stát rytířem → vydává se na cestu
- řídí se matčiným požehnáním a 3 radami
- postupně dospívá na Artušově dvoře → vydává se na cestu za výchovou → cesty + činy + kmet, který ho zasvěcuje do tajů poznání → vychován v rytířských ctnostech
- hledání Grálu – Grál nalezne, ale nevezme jej a poté z toho zešílí
- kaje se v kapli, rozvzpomíná se → dává se dohromady

Píseň o Cidovi (od 1140)
- španělský hrdinský epos
- důležitý kruh msty + pokrevní vazba → Cid musí potrestat zlé nápadníky svých dcer/nepřátel říše
- hrdinské činy – vítězné boje
- reálný historický základ hlavního hrdiny

Píseň o Rolandovi
- Roland ztělesňuje ideální hrdinství

- postupný rozvoj kurtoazie = rytířská dvorská kultura
- rytíři hrdinové stále častěji začínají pošilhávat po dámách a zaplétat se do milostných intrik (Sigfried)
- konflikt oproti normě
- druhým typem ideálního hrdiny ve středověku je nositel duchovních hodnot/tradic
- často umírá násilnou smrtí a stává se z něj mučedník
- Legenda o sv. Kateřině, Legenda Aurea, Legenda o sv. Prokopovi
Legenda o sv. Kateřině (2. polovina 14. století)
- spojení erotiky světské s láskou k Bohu → typické pro ranou gotiku
- Kateřina chce být služebnicí Kristovou → cesta do ráje a blaženosti vede přes násilnou smrt (bolest však při vroucí lásce k Pánovi není podstatná)
- báseň rozkoše, lásky a oddanosti
„do tohoto vyprávění o životě světice se prolínají mystické prvky. Legenda začíná líčením života královské dcery, pohanky, která se po přijetí křesťanství zasnoubila Kristu. Vstoupila ve spor s 50 pohanskými kněžími a přesvědčila je o správnosti křesťanství. Nakonec tyto kněží získá pro myšlenku křesťanství. Pro svou pevnost ve víře byla nepřáteli umučena a poté se na jejím těle zázrakem objevilo 6 barev (co barva, to lidská ctnost).“

- velice patrný je vliv prostupující christianizace

Renesance
- uvolnění a návrat k antickým ideálům
Dante Alighieri – Božská komedie
- text s optimistickým poselstvím → komedie
- řešení duchovní vyzrálosti (ve středních letech)
- nalezena cesta ke správnu, tu mu ale ztěžuje okolí (personifikace zvířat)
- hrdina (Dante) po očistci vnímá svět a jeho problémy jako cosi malicherného – znak iniciace
- jen vyrovnaný člověk může vstoupit do očistce a následně do ráje
- hrdina však nedokáže pochopit vrchol ráje – hvězdy, souhvězdí (od toho člověk není)
- iniciační román = hrdina procitá; má průvodce (Vergilius v očistci; milovaná Beatrice v ráji)
„Alegorické dílo představuje pouť zbloudilé duše po záhrobí, která se snaží dojít až k jádru a nejčistší filozofii lásky a vůbec porozumění světu. Dante zde odpovídá na mnoho filozofických, překvapivě ale i vědeckých, otázek (např. Kde se vzaly skvrny na Měsíci? Je to kvůli jeho plynatosti?). Vyjadřuje i svůj obdiv a úctu k antice, i když veškerou společnost tohoto období odsoudil jako nekřesťany k věčnému polovičnímu životu v Předpeklí. Zajímavé je, že Dantovo posuzování hříchů poukazuje i na politické stranění císaři.“

Miguel de Cervantes y Saavedra – Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha (1605; 1615)
- don Quijote je krásným příkladem snílka, který žije ve své vlastní vytvořené realitě
- dva protipóly don Quijote xxx Sancho Panza
- Sancho neuznává žádné hodnoty, jeho hlavním motivem je dobře se najíst a napít, absence jakékoli vyšší duchovní sféry
- don Quijote žije ve svém světě, v němž se vidí jako středověký rytíř, který musí za každou cenu ochránit čest své vyvolené dámy, zde Dulciney, potřebuje konat hrdinské skutky a hrdinskou cestu, aby se stal plnohodnotným rytířem
- bohužel se tak chová v době, která již takovýmto fenoménům nepřeje, a proto na něj hledíme jako na blázna/podivína/snílka

Francois Rabelasie – Gargantua a Pantagruel
- jeden z první moderních evropských románů
- parodie jako téma románu
- hrdinové mají nadhled na svět → i fyzický → obři
- témata disputace = spor, hádka; velmi přízemní (vytírání zadnice)
- zabývání se tělesnostmi
chvílemi připomíná filozoficky ušlechtilý text, ale mluví o přízemnosti a tělesnosti
- mluví se tu o jídle
- pozoruje se střední cesta
- to, co je dobré, se rodí znovu – odkazy na rodidla, pohlavní orgány
- hyperbolizace – počtu velikosti, vyjmenovávání – hromadění a kupení slov, věcí
- ztělesňování tělesnosti
- jídlo + tělo
- hyperbolizací se vše zdůrazňuje
- renesanční znaky – úcta k rozumu a antické vzdělanosti, řečtí filozofové, citáty z Bible, radost ze života, žádné zneužívání své velikosti
- vše působí až podivně mile → UTOPIE, UTOPICKÁ SPOLEČNOST
- označováno za vulgární román → ne příliš slovy, ale tématem přízemnosti a tělesnosti
- vysmívání se středověkým přežitým ideálům

- hrdinové jsou pikareskní (taškáři, šejdíři), ale ve svém nitru dobří a nikomu nechtějí ublížit
- chtějí pouze dostát svým ideálům, v něž věří a o nichž jsou přesvědčeni

Baroko
- v baroku se lidé navracejí k víře k Bohu, pošramocené jednak renesanční rozvláčností a uvolněností a zadruhé vinou Lutherovy církevní reformace a vzniku protestantismu
- téměř ve všech barokních dílech nalezneme náboženské prvky, obvykle s moralizujícím cílem
- viz žánry exempel/kázání (Giovanni Mani – Věčný pekelný žalář)

charakteristika barokního hrdiny
- barokní člověk má neustále tendenci se zdokonalovat
- neustále si klade vyšší a vyšší cíle, po jejichž splnění si usmyslí ještě vyšší
- to vše ze strachu z Pekelného trýznění a snahy maximálně se zalíbit Bohu a co nejvíce si tak ukrátit čas, nutně strávený v očistci
- čím je hrdina vyspělejší, tím nemožnější je pro něj splnit dané cíle
- s tím souvisí tvoření barokních kázání/exempel; povídky předělávány do kázání; ukázky na příkladech ze života, neboť život je to nejsložitější téma
- erotický projev je něco nepředstavitelného; souvislost s obrovským nárůstem víry v Boha

Klasicismus
- spoléhání se především na rozum než na víru
- vliv osvícenců
- Moliére, Diderot, Corneille
Romantismus
- uplatnění tvůrčí svobody umělce, proti racionalismu stavěl na citu, vášni, fantazii a vůli
- vyzdvihoval hodnoty středověku, opravdovost, zdůrazňoval konkrétního jedince
- na síle nabývají směry nacionalismu a liberalismu
- romantický hrdina cítí nějaký rozpor, zdroj konfliktu (uvědomuje si, že je v rozporu), chce změnit společnost, uniká z civilizace, ze společnosti, utíká do přírody (zpočátku mu rozumí, ale postupně mu přestává rozumět), příroda dokresluje pocity, je ideální ve srovnání s okolním světem
- touží po úplné lásce, cítí nemožnost takovou lásku získat (vybere si nedosažitelný ideál), získává pocit, že ideál není
- další zdroj konfliktu: hrdina miluje nešťastně, zamilovává se do vdaných žen, žena i přesto, že může k hrdinovi cítit lásku, neodchází z manželství, hrdinové často páchají sebevraždu (Goethe – Utrpení mladého Wertera)
- hrdina bývá z vysoce postavených míst, nebo je to básník či student
- sváděním žen se baví
- hrdina může být společenským vyděděncem (cikáni, loupežníci) nebo může být společností nedoceněný → často se pak může stát revolucionářem (Hugo – Bídníci – Marius)
- témata z minulosti, u autorů je oblíbený středověk
- důraz na národ, národní jazyk, chtíč vytvářet nové estetické hodnoty
- autoři nezobrazují skutečnost takovou, jaká je

Stendhal – Červený a černý
- červená představuje lásku, svobodu vášeň a revoltu
- černá symbolizuje společenskou despocii a vládu dogmat
- snažil se o strohost a úspornost významu, tak aby děj vyhovoval dětem revoluce (1830)

Walter Scott – Ivanhoe (1814)
- romantický příběh ze života rytíře Wilfreda z Ivanhoe, odehrávající se ve středověké Anglii na sklonku 12. století za vlády krále Richarda Lví Srdce v období jeho návratu z třetí křížové výpravy
- ohromně rozsáhlé popisy, nezřídka přesahující poměr 1 strana/osoba

Victor Hugo – Bídníci, Karel Hynek Mácha – Pouť krkonošská

Realismus
- realistický hrdina = typický hrdina
- vyvíjí se jeho myšlenky a názory
- lze ukázat mnoho lidí se stejnými vlastnostmi
- krajním realismem je kritický realismus – kriticky zhodnotit, psychická stránka člověka, jeho nitro, holá fakta
„Oproti romantickému hrdinovi, který je s okolím v rozporu, jsou postavy realistických románů prostředím ovlivňovány a především doba a okolnosti určují jejich osud. Realistický hrdina se proto v průběhu románu mění a vyvíjí. Není ani výjimečný, naopak, většinou je to průměrný člověk, často z nejnižších vrstev společnosti. Tomu odpovídá i jazyk, autoři neváhají použít pro vykreslení prostředí a charakteru postav i slang nebo argot. To vše ale jen v přímé řeči postav, autor sám se s nimi neztotožňuje, děj líčí nezávisle, objektivně, s mnoha podrobnostmi. Neznamená to však, že by je nehodnotil. Z jejich jednání a charakteristiky vidíme jeho názor na postavy a jejich dobu. Tento názor je většinou kritický, odsuzující současné poměry, proto tento směr nazýváme také kritickým realismem.“

F. M. Dostojevskij – Zločin a trest
- uplatňuje se zde princip pohledu na psychické procesy člověka (chování)
- zabývá se otázkami zločinu a trestu, uplatňuje vnitřní monolog
- hl. hrdina Rodion Romanyč Raskolnikov – student, který zabije starou lichvářku, má to dokonale promyšlené, tvrdí, že nezabil člověka ale princip
- zdůrazňuje princip zabíjení někoho
- o lichvářce tvrdí, že je to ošklivá veš
- později zabil i její sestru
- poté se u něj začaly objevovat výčitky svědomí
- rozděluje lidi na: výjimečné (nadřazení, kteří smí přestoupit zákony) a na obyčejné (musí poslouchat)
- sám se řadil mezi výjimečné
- blouzní a setká se v hospodě s úředníkem Marmeladovem, který se neustále opíjí, upadá
- má dceru Soňu – ta se snaží rodině finančně pomoci à stává se prostitutkou
- Raskolnikov se se Soňou seznámí, zamilují se
- Soňa ho přesvědčila, aby se přiznal
- je odsouzen k pracím na Sibiři, Soňa jede s ním
- jejich láska je pro ně spásou

Honoré de Balzac – Lidská komedie
- záměrně vznikla v protikladu k Božské komedii
- nejdůležitější postavy jsou člověk a svět
- chtěl zachytit francouzskou společnost
- stihl napsat jen 95 ze 143 románů, kt. si plánoval
- do tohoto cyklu patří román „Otec Goriot“
- zámožný obchodník s nudlemi
- měl chorobný vztah k dcerám, nakonec zjistí, že ho nemají vůbec rády
- příběh především otce, který až posedle miluje své dcery
- 2. postavou je Rastignac – chce se ve společnosti prosadit
- 3. postavou je Vautrin – má na Rastignaca špatný vliv (jeho učitel), je úspěšný, je uprchlý trestanec, dává rady, jak postupovat ve společnosti
- otec Goriot nakonec umírá a poznává, že své dcery špatně vychoval, ony se jej straní
- románová trilogie: „Ztracené iluze“
- příběh o básníku Luisienovi
- motiv: talent není tak důležitý jako peníze, snaží se dostat do vyšších kruhů
- dopustí se podvodu s falešnými směnkami, do vězení jde ale jeho švagr, z vězení ho dostane Vautrin
- tragedie: „Evženie Grandetová“
- její otec je skrblík, šetří, od svých dcer odhání milence à nechce přijít o svůj majetek
- v protikladu k otci je ona


Naturalismus
- souvislost s Darwinovým vývojem
- natura = povaha/přirozenost člověka
- zobrazuje hlavně město moderní s jeho negativními důsledky → tělesnost, zločin, alkohol, drogy, soc. úpadek, chudoba, kriminalita
- popírá možnost svobodného vyjádření
- pokud jsou veškeré okolnosti proti nám, je jasné, že nemůžeme vyhrát, skončíme v zániku
- ukazuje člověka jako produkt prostředí a zaměřuje se na záporné stránky (alkoholismus, prostituce, apod.)
- člověk se nechává vláčet osudem a propadá depresím, někdy i smrti
- typické jsou „obrazy hnusu“
- východisko pro poezii prokletých básníků

- v postmoderně si již nejsme jisti vůbec ničím, mísení žánrů
- nová vlna – oko kamery
- avantgarda – dle žánru, ale většinou jdu proti společnosti
- Karel Čapek – Bílá nemoc – jedinec proti davu

otecfura

Poèet pøíspìvkù : 14
Join date : 16. 04. 10

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Zobrazit předchozí téma Zobrazit následující téma Návrat nahoru


 
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru