20 - Spiritualita v literatuře

Zobrazit předchozí téma Zobrazit následující téma Goto down

20 - Spiritualita v literatuře

Příspěvek  otecfura za Fri Apr 16, 2010 9:07 pm

(20) Spiritualita v literatuře
- česky duchovnost, znamená životní praxi, způsob vnímání a osobního zacházení s tím, co člověka přesahuje: s Bohem, s božským, s transcendencí (označuje skutečnost přesahování, překračování, často ve smyslu jakéhosi nadhledu či větší obecnosti)
- obvyklým cílem spirituality je například hledání smyslu, vyrovnání se sebou samým, s druhými a se světem

Genesis
- první kniha Mojžíšova, první část Starého zákona
- pojednává o úplném začátku všeho; stvoření světa, přírody, zvířat, lidí, prvotního hříchu a vyhnání z ráje
- po vyhnání z ráje následuje život v pokoře před Bohem; obětování a uctívání Boha, víra v Boží věc
- neustálé důkazy toho, že vřící skutečně v Boha a jeho rozhodování věří
- myšlenka, že vše co se děje, dobré i špatné, má správný Božský úmysl

Apokalypsa (Zjevení sv. Jana)
- žánr vize zániku (nehodní budou svrženi do řeky)
- završeno finální vizí Nového Jeruzaléma
- město pouze pro ty, kteří dodržují život dle zásad křesťanství (Beránkova kniha)
- ráj – žádné zlo, žádné starosti, eliminace pozemskosti a negativnosti
- všichni jsou si rovni
- konkrétní vize města; město ze zlata a stříbra, mramoru; detailní popis

Sv. Augustin – O obci boží (354 – 430)
- rozvíjení myšlenky o duši člověka a jeho víře ve vztahu ke světskosti (božskost xxx pozemskost)
- „Co je krásné, to je mravné.“
- 1. Církevní otec – jejich názory prohlášeny za nezpochybnitelné = DOGMATA

Sv. Tomáš Akvinský (1225 – 1274)
- aristotelská logika = příčinna→následek
- zapojení rozumu do poznávání a nalézání Boha
- rozumová analýza člověka; scholastika

Jakub de Voragine – Legenda Aurea (1260)
- legendy o světcích, jejich převyprávění
- hodně populární; jednajícími hrdiny jsou evropští světci a první křesťanští mučedníci
- navazuje na tradici řeckého dobrodružného románu

Legenda o sv. Kateřině (2. polovina 14. století)
- spojení erotiky světské s láskou k Bohu → typické pro ranou gotiku
- Kateřina chce být služebnicí Kristovou → cesta do ráje a blaženosti vede přes násilnou smrt (bolest však při vroucí lásce k Pánovi není podstatná)
- báseň rozkoše, lásky a oddanosti
„do tohoto vyprávění o životě světice se prolínají mystické prvky. Legenda začíná líčením života královské dcery, pohanky, která se po přijetí křesťanství zasnoubila Kristu. Vstoupila ve spor s 50 pohanskými kněžími a přesvědčila je o správnosti křesťanství. Nakonec tyto kněží získá pro myšlenku křesťanství. Pro svou pevnost ve víře byla nepřáteli umučena a poté se na jejím těle zázrakem objevilo 6 barev (co barva, to lidská ctnost).“

Dante Alighieri – Božská komedie (1307-1321)
- text s optimistickým poselstvím → komedie
- řešení duchovní vyzrálosti (ve středních letech)
- nalezena cesta ke správnu, tu mu ale ztěžuje okolí (personifikace zvířat)
- hrdina (Dante) po očistci vnímá svět a jeho problémy jako cosi malicherného – znak iniciace
- jen vyrovnaný člověk může vstoupit do očistce a následně do ráje
- hrdina však nedokáže pochopit vrchol ráje – hvězdy, souhvězdí (od toho člověk není)
- iniciační román = hrdina procitá; má průvodce (Vergilius v očistci; milovaná Beatrice v ráji)
„Alegorické dílo představuje pouť zbloudilé duše po záhrobí, která se snaží dojít až k jádru a nejčistší filozofii lásky a vůbec porozumění světu. Dante zde odpovídá na mnoho filozofických, překvapivě ale i vědeckých, otázek (např. Kde se vzaly skvrny na Měsíci? Je to kvůli jeho plynatosti?). Vyjadřuje i svůj obdiv a úctu k antice, i když veškerou společnost tohoto období odsoudil jako nekřesťany k věčnému polovičnímu životu v Předpeklí. Zajímavé je, že Dantovo posuzování hříchů poukazuje i na politické stranění císaři.“

Jan ze Žatce – Oráč z Čech (1400)
- rozmluva intelektuála se Smrtí o smyslu života
- snaha vyrovnat se se smrtí ženy
- spor je rozsouzen až Bohem → role smrti je podstatný; ale pochválí Oráče, jak dobře si vedl
- Oráč je kritizován Smrtí za to, že ženu oplakává, namísto aby se radoval, že se setkává s Bohem
- nejprve působí emoce (Smrti Oráč vyčítá krutou nespravedlnost)
- Smrt se brání, že bez ní by bylo na světě těsno → přiznání, že Země není úplně krásné místo

William Shakespeare – Hamlet (1564 – 1616)
- Hamlet je filozof; není pro něj proto lehké zemřít, neboť o celém problému přemítá, jestli se nezprotiví Bohu

charakteristika barokního hrdiny
- barokní člověk má neustále tendenci se zdokonalovat
- neustále si klade vyšší a vyšší cíle, po jejichž splnění si usmyslí ještě vyšší
- to vše ze strachu z Pekelného trýznění a snahy maximálně se zalíbit Bohu a co nejvíce si tak ukrátit čas, nutně strávený v očistci
- čím je hrdina vyspělejší, tím nemožnější je pro něj splnit dané cíle
- s tím souvisí tvoření barokních kázání/exempel; povídky předělávány do kázání; ukázky na příkladech ze života, neboť život je to nejsložitější téma
- erotický projev je něco nepředstavitelného; souvislost s obrovským nárůstem víry v Boha



- Giovanni Mani – Věčný pekelný žalář
- sbírka exempel; polemika s renesanční povídkou – expozice + zápletka, ale barokní řešení závěru
- morální rozměr → boží potrestání
- expresivita; autorova křesťanská zarytost před vším → zhnusení se nad vším nekřesťanským; místy až nelogičnost příběhu



Bedřich Bridel – Co Bůh? Člověk? (polovina 17. století; baroko)
- člověk se staví do role nejnižšího poddaného Bohu
- maximální vyjádření božské nadřazenosti
- člověk má špatné vlastnosti a sám sebe haní xxx Bůh má ty dobré vlastnosti a je veleben (velká míra pokory)
- otázky → co vlastně je člověk a co je Bůh
- člověk ví, že nedokáže pochopit božskou velikost
- nakonec se člověk symbolizuje jako „nejmenší“ tvor na Zemi vůči Bohu a rovněž se Bohu naprosto oddává → netěší se na nic jiného než na jeho objetí

Jan Ámos Komenský – Labyrint světa a ráj srdce (1631)
- autor v roli poutníka ve vymyšleném světě, opět s průvodci (Mámení, Všezvěd Všudybud)
- alegorický román s velkou mírou kritiky společnosti a celého světa
- poutník nabývá dojmu, že svět již není, co býval, a přebylo v něm pouze to špatné a zbytečné
- velká míra personifikace → přirovnávání vlastností k osobám
- v závěru dlouhá pasáž velebení Boha → jediná možnost vykoupení je odevzdat se Bohu a oslavovat jej → pak nám přijdou všechny okolní problémy malicherné
- masa však poutníkovi neustále vyčítá jeho nadhled a sráží jej stále k sobě


John Milton – Ztracený ráj (1667)
- zachycení prvotního hříchu z Genesis
- podrobné líčení Satanovy vzpoury (had)
- psychologizace postav (Satan, Eva)
- problematizující božská autorita, odpor proti ní i Satanskou povahou
- Adam – 1. Člověk, pevná vazba s Bohem; ví, že spáchá hřích, ale dělá to z lásky k Evě
- Eva – had si vybral ji pro její vrtkavou povahu; pojetí Evy v tradičním duchu pohledu na ženu (hlavně ve středověku žena = hřích) – marnivost, vrtkavost, pyšnost

Terezie z Avilly (17. století)
- nezištná láska k Pánu, kterým zde míní Ježíše Krista (fyzická podoba lásky)
- čistá esence lásky
- „I kdyby tu nebylo Boží milosti, Kriste, bych já tě milovala“ – dosti odvážné vyjádření lásky k fyzickému Kristu

Bildungsromán
Hans Jakob von Grimmelshaussen – Dobrodružný Simplicius Simplicissimus (17. století)
- bildungsromán → vývoj jedince (psychologický, sociální i duchovní)
- čtenáři se vypravěč jeví, jako taškař i moralista, křesťan i cynik, poustevník i záletník, prosťáček i chlapík všemi mastmi mazaný)
- vývoj lidské osobnosti – od zaostalého Prosťáčka nejprostšího přes poznání světského života až k zakončení iniciace tak typickým zakotvením v samotě poustevničení, jako útočiště před krutým světem – ještě umocněno barokním řešením → jediné, k čemu se může upnout, je očekávání Boží milosti

Johann Wolfgang Goethe – Faust (1832)
- při úplném úvodu a rozhovoru a následném uzavření sázky mezi Hospodinem a Mefistem
- dobrý člověk i ve svém vření o jediné pravé cestě ví
- Hospodin argumentuje a vysvětluje, proč na světě existuje ďábel; „jinak by lidé zlenivěli a nic nedělali; nic by jim nebránilo v amorálním chování, hřešení by pozbylo významu“
- poslední Faustův čin je chtíč vybudovat hráz a odmokřit močál → chce zde usadit lidi a udělat z toho ráj; vše svou vlastní silou

Arthur Shopenhauer – Svět jako vůle a představa
- když je člověk silný, tak má východisko
- silný pesimismus
- rozdělení světa do dvou sfér – věci, které člověk chce a jsou reální/vnímatelné; svět jevů a idejí – může člověku zprostředkovat povznesení do světa umění
- cesta filozofie – člověk se musí povznést
- umění již nevelebí Boha, ale má jen čistě estetickou funkci (L’art pour l’art)

Friedrich Nietszche – Tak pravil Zarathustra
- symbolizuje vizi nadčlověka
- chce-li někdo přežít, musí být rychlejší než ostatní
- teorie o panské a otrocké morálce (křesťanství je otrocká morálka)

Charles Baudelaire – Květy zla (1821-1867)
- šokoval francouzskou společnost; musel dokonce zaplatit pokutu z urážky náboženství a morálky
- v básních líčí nepřikrášlený obraz skutečnosti, které vládne nepoetické Zlo
- výchozím bodem je nemožnost člověk dosáhnout štěstí a odtud pramení bolest, o to intenzivnější, že se záblesky štěstí hlásí ve snu a vzpomínání
- v reálném světě tak zůstává jedinou pozitivní hodnotou umění usilující o krásu
- nakonec se jediným existenciálním řešením bolestné zkušenosti stává klidné spočinutí ve smrti

Dekadence
- zklamán z vývoje světa a techniky
- vliv sílící psychologie → touha dostat se co nejblíže duši; tvorba umělých rájů (absint, halucinogeny, umění)
- uzavírání se mimo realitu
- motivy smrti, drog, fyzické a kruté lásky, hranice mezi pohlavími (hermafroditismus), motiv snu
- rezignace → útěky; už nelze bojovat
- Oscar Wilde, J. K. Huysmans, Karásek, Karel Hlaváček (viz začátek 4. sešitu)

Symbolismus
- únik někam do vyššího prožitku, pomocí cest symbolů
- svět sám o sobě je nezajímavý → je potřeba uniknout do fantazie, únik od reality
- konec 19. Století
- únik do smrti, snů

Jiří Karásek ze Lvovic – Tříkrálová legenda (konec 19. století)
- nový způsob psaní; prolínání stylů, nová technika a volnost psaní
- tři králové přicházejí k Ježíšovi v době jeho ukřižování; vnímání Kristova utrpení
- barvy, popisující něco živého/mrtvolného; ušlechtilé názvy barev
- způsob života a tvorby symbolistů je dekadence

Julius Zeyer – Tři legendy o krucifixu (1895)
- hlavní hrdinové se vtělují do jiné reality než té naší skutečné
- Inultus – Inultus naprosto přestává vnímat skutečnou realitu a vžívá se do role Krista-trpitele; to vše pro umělecké dílo X Inultus sám sebe považuje za spasitele
- El Cristo de la Ruz – Abisain věří v Boha, ale nevěří v Krista, proto mu potře nohy jedem, aby otrávil křesťany; socha Krista však nohu zvedne, aby nikdo nepřišel k újmě; ve snu se pak Abisaína pokouší Kristus přesvědčit, aby v něj uvěřil; ráno jej rozzuřený dav najde, dle krvavých stop od sochy, jež označila jeho byt; sápe jej na kusy, Abisaínovi se opět zjevuje Kristus, proto uvěří a cítí jen blaho, žádnou bolest

Existencialismus
- otázky ohledně lidského bytí

Jean Paul Sartre – Mýtus o Sisifovi, Zeď, Nevolnost
- pokládání si existenčních otázek – bojím se toho, že smysl existence není žádný
- texty jsou depresivní až skličující
- existence nemá žádný smysl
- člověk je odpovědný sám před sebou
- „existence je plnost, kterou člověk nemůže opustit“

Albert Camus – Cizinec
- samostatné fungování bez závislosti na společnosti (cizinec společnosti)
- nepopírání svých činů, odmítnutí Boha
- pokládání si otázek důvodu své existence, atd. (viz KD)

Jaroslav Havlíček – Zánik městečka Olšiny (1944)
- fantaskní povídka; smrt Boha a zrušení zázraků jako smrt, zrození,…
- chtíč starého božského stereotypu a touha andělů po moci
- popis Boha jako člověka a čertů a ďáblů jako hodných lidí, kteří chtějí lidstvu pomoci od „zlých božských skutků“

- Smrt bibliomanova
- starý biblioman, kterého si našla smrt → očekávání a přijatá smrt
- ukázka toho, že nebe není pro všechny charaktery, tj. ne každý v něm najde ráj
- touha po světských věcech, nikoli po božském ráji
- naštvání se sv. Petra, že nebe není rájem; nakonec si biblioman dosáhne svého a může si přenést svou knihovnu

Bohuslav Reynek – Rybí šupiny (1922)
- jeho spiritualita, hledající často zobecnění v biblických motivacích v liturgii, chce objektivizovat utrpení a smrt jako jedinou cestu k radosti a k Bohu
- Bůh v 1 povídce vylíčen jako rybář a tento motiv se často mihne knihou, když se píše o rybách
- hledání jistoty a vnitřního naplnění a sebeuspokojení
- obrovská víra v Boha, který člověka nikdy neopouští
- negativní estetika temných sil → hledání útěchy
- za krásné věci může příroda, již stvořil Bůh
- výrazně katolické myšlenky a děj kolem biblických postav

otecfura

Poèet pøíspìvkù : 14
Join date : 16. 04. 10

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Zobrazit předchozí téma Zobrazit následující téma Návrat nahoru


 
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru