16 - Norma a experiment

(16) Norma a experiment
Antika
- antickému světu (Řecko a Řím) vládlo neohroženě drama – tragédie, komedie; druhým protipólem byly hrdinské eposy, resp. mýty
- trojí jednota času, místa a děje; pro orientaci diváka, možnosti scény, časového schématu vyprávění, atd.
- Homér – Illias a Odyssea
- Sofokles – Král Oidipus, Antigona; Euripides – Medeia; Aischylos – Oresteia
- princip deus ex machina
- proti tomuto vystupuje ve své době ojedinělý žánr satirického „románu“/karnevalu
- Apuleius – Zlatý osel (cca 2. stol. n. l.)
- vymyká se klasické literatuře tehdejší doby, neboť se nejedná o drama, nýbrž o „román“/epický příběh
- Lucius je zaklet do podoby osla a musí krutě nést svůj osud až do vysvobození; trpí jako člověk, ale v podobě zvířete; má lidské choutky, ovšem v oslím těle, nicméně mu nevadí žrát obrok, atd.
- římští i řečtí bohové zároveň, ani jedni však do děje nezasahují; generalizuje se tu, co dělají bohové s lidmi; velká míra tělesnosti
- ohromná mnohotvárnost – karneval
- v závěru karnevalový průvod – odhození/vysvobození z masky osla

Středověk
- ideálním hrdinou je středověký rytíř, který je hrdinou až k sebezničení
- je statečný a chytrý, neúnavný ochránce krále a víry
- ve skutečnosti se však ideál s realitou dosti rozcházely
- Chretiens de Troyes – Perceval (13. století)
- milostný román xxx bildungsromán
- zpočátku je Perceval úplné pako
- po spatření družiny se chce také stát rytířem → vydává se na cestu
- řídí se matčiným požehnáním a 3 radami
- postupně dospívá na Artušově dvoře → vydává se na cestu za výchovou → cesty + činy + kmet, který ho zasvěcuje do tajů poznání → vychován v rytířských ctnostech
- hledání Grálu – Grál nalezne, ale nevezme jej a poté z toho zešílí
- kaje se v kapli, rozvzpomíná se → dává se dohromady

Cid (od 1140)
- španělský hrdinský epos
- důležitý kruh msty + pokrevní vazba → Cid musí potrestat zlé nápadníky svých dcer/nepřátel říše
- hrdinské činy – vítězné boje
- reálný historický základ hlavního hrdiny

Píseň o Rolandovi
- Roland ztělesňuje ideální hrdinství

- postupný rozvoj kurtoazie = rytířská dvorská kultura
- rytíři hrdinové stále častěji začínají pošilhávat po dámách a zaplétat se do milostných intrik (Sigfried)
- konflikt oproti normě

- druhým typem ideálního hrdiny ve středověku je nositel duchovních hodnot/tradic
- často umírá násilnou smrtí a stává se z něj mučedník
- Legenda o sv. Kateřině, Legenda Aurea, Legenda o sv. Prokopovi

Středověk/renesanční epocha
- jedním ze způsobů, jakým lze nahlížet na Dona Quijota je jako na parodii rytířského románu, kterou údajně Miguel de Cervantes plánovitě zamýšlel sepsat právě jako žánr parodie
Miguel de Cervantes y Saavedra – Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha (1605; 1615)
- don Quijote je krásným příkladem snílka, který žije ve své vlastní vytvořené realitě
- dva protipóly don Quijote xxx Sancho Panza
- Sancho neuznává žádné hodnoty, jeho hlavním motivem je dobře se najíst a napít, absence jakékoli vyšší duchovní sféry
- don Quijote žije ve svém světě, v němž se vidí jako středověký rytíř, který musí za každou cenu ochránit čest své vyvolené dámy, zde Dulciney, potřebuje konat hrdinské skutky a hrdinskou cestu, aby se stal plnohodnotným rytířem
- bohužel se tak chová v době, která již takovýmto fenoménům nepřeje, a proto na něj hledíme jako na blázna/podivína/snílka


Baroko
- v baroku se lidé navracejí k víře k Bohu, pošramocené jednak renesanční rozvláčností a uvolněností a zadruhé vinou Lutherovy církevní reformace a vzniku protestantismu
- téměř ve všech barokních dílech nalezneme náboženské prvky, obvykle s moralizujícím cílem
- viz žánry exempel/kázání (Giovanni Mani – Věčný pekelný žalář)

- Torquato Tasso – Osvobozený Jeruzalém (1575)
- nábožensko-hrdinský epos, rozebírající konflikt křesťanství a islámu
- určeno především pro křesťany, ti se však pobuřovali nad poživačností zobrazované lásky
- tlak protireformace
- ideální typ hlavního hrdiny (zbožný válečník, oddaný králi)

- dále rozvoj iniciačních románů

Klasicismus (2. pol. 18. stol.)
- odklon lidí od víry, spoléhání se spíše na rozum (racionalismus)
- Moliere – Lakomec
- klasicistní komedie o 5 dějstvích
- kritizuje chorobnou touhu po penězích
- touha po penězích vylučuje člověka ze společenského života
- výsměch lidské chamtivosti
- hlavní hrdina Harpagon (latinsky kořistník)
- řešení konfliktu smírem
- dodržení jednoty místa, času, děje, psané v próze(klasicistní hry)
-
- Denis Diderot – Jeptiška
- vliv racionalismu proti víře

Realistický román versus Naturalistický román
- snaha o zachycení skutečnosti, nikterak nezkreslené (hnusná Paříž, hnusný Londýn); popisování chudých obyčejných lidí, dělnické spodiny, atd. – vybavte si chudáky v Mafii 
- Victor Hugo – Bídníci, Gustav Flaubert – Paní Bovaryová, Charles Dickens – Oliver Twist
- naturalismus jde až příliš do krajností
- používá negativní estetiku, tolik typickou zejména pro moderní básnické směry a avantgardu
- natura = povaha/přirozenost člověka
- zobrazuje hlavně město moderní s jeho negativními důsledky → tělesnost, zločin, alkohol, drogy, soc. úpadek, chudoba, kriminalita
- popírá možnost svobodného vyjádření
- pokud jsou veškeré okolnosti proti nám, je jasné, že nemůžeme vyhrát, skončíme v zániku

Moderní básnické směry – viz celá otázka číslo 12

Modernismus
- James Joyce – Odysseus; T. S. Eliot – Pustina; D. H. Lawrence – Milenec Lady Chatterleyové
- hlavně Joycovy a Eliotovy texty se vyznačují obrovskou složitostí a k jejich pochopení je nutné obsáhnout širokou škálu znalostí literatury, dějin a umění jako celku
- velká míra intertextuality, hrozně moc asociací, občas slova jen pro krásu z jejich znělosti

Avantgarda – viz maturitní otázka číslo 12
- absurdní drama – Osvobozené divadlo, Danil Charms, Alfred Jarry – Král Ubu, E. Ionesco – Plešatá zpěvačka

20. století
- začíná existovat již tolik proudů, že nelze objektivně srovnávat (hlavně u postmoderny, která kombinuje velmi mnoho žánrů)

- Michail Bulgakov – Mistr a Markétka
- příchod ďábla do Moskvy 30. let
- fantaskní síly zasahují do světa reálného (groteskní svět)
- ke konci se tento svět přelíná do světa pohádkového
- při popisu literární organizace MASOLIT vstupuje do popředí satirický prvek
- faustovská tématika (patrno již z názvu)

- proměna postmoderní povídky (Borges – Obecné dějiny hanebnosti, Zrcadlo a maska)
- Werfl – proměna stylu povídky
- Viktor Pelevin - Labyrint