7 - Podoby dramatu

Původní zpracované téma v celé své kráse:
Strana 1
Strana 2

Zkopírovaný text bez jakýchkoli úprav:
Drama—jeden ze základních literárních žánrů (společně s lyrikou a epikou); tvoří se tak, že se příběh vypráví pomocí monologů a dialogů (+scénické a režijní poznámky); je určeno ke scénickému provedení
Žánry dramatu (hlavní žánry—tragédie a komedie)
Tragédie—dříve řazena k tzv. „vysokému stylu“, spojována se vznešeností témat i postav. Je to forma dramatu s vážným obsahem. Hrdina se obvykle ocitá v dramatickém konfliktu, např. s vlastním osudem. Nakonec většinou podléhá a umírá.
Struktura tragédie podle Aristotela
Expozice—úvodní část, seznámení se situací, prostředím a hrdiny
Kolize—rozvíjení zápletky, zauzlení děje, začíná se objevovat možnost konfliktu
Krize—vrcholný okamžik konfliktu a tím i celého díla
Peripetie—část, kdy se děj nachýlil k závěrečnému rozuzlení
Katastrofa—dochází k tragickému rozuzlení
Komedie—napodobuje skutečnost v karikované podobě tak, aby vynikla její směšnost—řazena do „nižšího stylu“ - včetně postav - bývají z nižší sociální vrstvy. Humorná divadelní hra se šťastným rozuzlením zápletek a smírným koncem.
Tragikomedie—žánr, kde se prolínají tragické a komické prvky. V hrách např. vážný děj vyústí do humorného konce nebo naopak
Fraška—lidová hra, jednoduchý děj a výrazné typy postav (kladný/záporný); pracuje se především s nadsázkou
Činohra—v 19. století se stala dominantním typem dramatu; mísí tragické i komické prvky, často zobrazuje nějaké vážné společenské, obecně lidské či mezilidské vztahy a problémy, děj se odehrává ve všedním životě
Opera—hudebně dramatický žánr, vznikl v období Baroka ve Florencii
Opereta—hudebně dramatický útvar—vyvinul se v pol. 19. století; střídá se hudba s mluveným slovem
Revue—žánr s uvolněnou dramatickou stavbou, zábavné pásmo složené z hudebních a tanečních výstupů (významní tvůrci—např. J. Voskovec aj. Werich)
Muzikál—žánr hudebního divadla, vznik na poč. 20. století v USA
Melodram—skladba, spojení recitace básně nebo činohry s hudebním doprovodem
Chronologický přehled
Drama v době starověku
Antické drama—vyvinulo se ve Starověkém Řecku zhruba 500 BC—existence dvou žánrů (komedie, tragédie)
Tragédie čerpá náměty z mytologie, hrdina bojuje se svým osudem, ale i sám se sebou, v divákovi se měl probudit soucit s hrdinou; hry byly většinou veršované, hráli je tři herci a sbor
Komedie—původně neměla žádný děj, později snaha zobrazit směšné složky lidského života nebo záporné lidské vlastnosti
Aischylos (zakladatel tragédie, druhý herec na scéně—vznik dialogu) - Oresteia
Sofokles (třetí herec, kritik individualismu) - Král Oidipus, Antigona, Elektra
Euripidés (hrdina zařazen mezi obyčejné smrtelníky, „deus ex machina“) - Medeia
Středověké drama (v Čechách)
Nejstarší hry pocházejí ze 14, století, původně byly předváděny v kostele jednotlivé výjevy ze života Krista. Postupně do latinského textu pronikaly české výrazy a hry se přesunuly na prostranství před kostelem
Mastičkář (pol. 14. století)
Renesanční drama
Návaznost na antická dramata—snaha autorů vyrovnat se s vysokou úrovní
William Shakespeare
1. období (do roku 1600) - komedie: Zkrocení zlé ženy, Sen noci svatojánské, Kupec benátský; tragédie: Romeo a Julie; historické hry
2. období (do roku 1608—do jeho díla proniká pesimismus a zklamání, které vychází z jeho života) - tragédie: Král Lear, Othello, Macbeth, Hamlet
3. období—Zimní pohádka, Bouře
Hluboká zamyšlení hrdinů, úvahy nad smyslem života
Klasicistní drama
Klade důraz na racionalitu, pravdu a přírodu, životní ideál je vyrovnanost
Rozdělení literatury na vysokou (eposy, ódy, tragédie) a nízkou (komické hry)
Moliére (využívá znalosti venkovských lidí i měšťanstva; zabývá se mravními a náboženskými otázkami, zesměšňuje negativní lidské vlastnosti jako pokrytectví, lakotu
Tartuffe (Pokrytec—1664), Lakomec (1668), Zdravý nemocný (1673)
Drama v době národního obrození
Existence 3 divadel v Praze (V Kotcích, Stavovské—česky se hrálo ojediněle, Bouda—české divadlo (vydrželo pouze 3 roky)
Václav Kliment Klicpera—svými hrami chtěl publikum jak pobavit, tak i vychovat; komedie, rytířské hry, historické hry
Josef Kajetán Tyl—považoval divadlo za důležitý prostředek národního uvědomování
Fidlovačka (1834), Kutnohorští havíři (1844) (historické hry), Strakonický dudák (1847)(dramatické báchorky)
Realistické drama
Alois Jirásek—Historická dramata—“trilogie tří Janů“ - Jan Hus, Jan Žižka, Jan Roháč
Pohádkové drama—Lucerna
Gabriela Preissová—Její pastorkyňa; Gazdina roba
Bratři Mrštíkové—Maryša
20. století
40.– 50. léta—absolutní drama
Samuel Becket—Čekání na Godota; Eugéne Ionesco—Plešatá zpěvačka