2. - Bible a biblická inspirace

Bible a biblická inspirace

Bible (z řec. τὰ βιβλíα ta biblia knihy, svitky) označována též jako Písmo svaté (lat. Scriptura sacra ) nebo krátce jen Písmo. Lze se také setkat s označením Kniha knih.
Základní rozdělení Bible je na Starý a Nový zákon.
Židé, katolíci, pravoslavní, protestanti uvádějí za součást tzv. kánonu různý počet knih.
Židovský neboli palestinský kánon byl podle židovské tradice definován synodou v Jabne roku 92. Křesťanský kánon se vyvíjel nezávisle na kánonu židovském a dlouhá staletí nebyl ustálen. Církev, která užívala řeckého překladu Písma, Septuaginty, užívala kánon alexandrijský.
Schválila jej na Tridentském koncilu 8. dubna 1546.
Starý zákon – Pentateuch - 5 knih Mojžíšových (Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium), Proroci (Jozue , Izaiáš, Soudců, Jeremiáš + Pláč), Spisy (Žalmy, Přísloví, Píseň písní)+ deuterokanonické knihy (Tóbijáš, Júdit, přídavky k Ester, přídavky k Danielovi, kniha Moudrosti, Sírachovec, 1. a 2. kniha Makabejská, Báruch)
Vznik SZ - Pentateuch asi od 1300 př.n.l. až do 100 př.n.l. nejdříve se předával ústně, poté se (nejspíše během babylonského zajetí) zapsal. Jedna z teorií tvrdí, že tvůrců (zapisovatelů) bylo víc, proto se některé části opakují vícekrát (stvoření člověka).
literární žánry:
* epické žánry
kosmogonický mýtus (genesis), co je důležité podotknout je, že Bůh není vykreslen jako rozmarný, nevypočitatelný, či dokonce zlý, ale naopak je jasně řečeno, že vše, co Bůh stvořil, je dobré, čímž se liší například od mezopotamské mytologie. Ke stvoření světa : děj není historicky ukotven, není tam chaos, jen tma, bůh tvoří slovem (naprostá všemocnost – tvoření- mentální akt, ne fyzická činnost – vše je dokonalé, není nutno opravovat), gradace – od jednoduchého ke složitějšímu – vznik člověka, stavba textu – pravidelně se opakují konstrukce vět i jejich sled, pro styl je typický paralelismus-> snadné zapamatování (předáváno ústně), personifikace (země vydala zeleň) archaismy a knižní výrazy (hemžete se vody živočišnou havětí a létavci), vyjádření jsou obecná,mohou se zdát málo konkrétní, ale pak by text ztratil na poetičnosti (rozmanité druhy živočichů, dobytka, plazy) symboly – stvoření světa (brát jako symbol, ne jako kreationisti), had- vtělení ďábla, jablko – prvotní hřích, strom poznání – strom života, poznání nahota ztráta ráje (negativa), lidské prokleti – prach a prach se staneš
pověsti - Běžně se vyskytuje prozaicky i poeticky ztvárněna. Jádro příběhu může být pravdivé, avšak díky ústnímu převypravování je příběh kvůli dramatičnosti a líbivosti značně dokrášlen. Pověsti tak mohou být brány jako historické zdroje pouze s rezervou. Pověsti jsou vždy místně i časově lokalizovány a svými vypravěči a posluchači byly a jsou považovány za pravdivé. (Noe a potopa, Mojžíš a 9 egyptských ran…)
historická vyprávění – (boje, vyprávění o králích, o politice, letopisy, rodokmeny) – 1. a 2 Makabejských, Soudců, Jozue…
popisy liturgie – (Leviticus a Deuteronomium), ustanovení zákonů, liturgických slavností
* lyrický žánr : typické – paralelismus membrorum - verše jsou složeny ze dvou částí, obsah první části je zopakována v části druhé za použití jiných slov (žalm 59, žalm 2), akrostich - verše (či dokonce celé strofy) začínají postupně jednotlivými písmeny abecedy (v originále, žalm 34), specifické výrazy – Amen, vybranější jazyk
žalmy - modlitba, někdy také vysloveně píseň, rozdělení – hymny (chvalozpěvy) chválení Hospodinových skutků a jeho charakter (žalm , nářky (žalozpěvy) - hledání u Boha řešení problémů nebo nesnází, prožívá pochybností, pocity, že Bůh je daleko (žalm 22), či kniha Pláč (nářek nad zničením Jeruzaléma, obdoba se nachází znovu v mezopotámské literatuře (Nářek nad zkázou města Uru))
milostná píseň – Píseň Písní (sbírka židovských „svatebních“ písní), připisováno Šalamounovi, Podle židovské teologie popisuje Píseň písní alegoricky vztah mezi Bohem (ženichem) a Izraelem (nevěstou). Podle teologie křesťanské se tato alegorie týká vztahu Ježíše Krista a církve.
přísloví – poučky a rady pro život (kniha Přísloví) – můj synu, poslouchej otcovo kárání a matčiným poučováním neopovrhuj…
prorocké texty – často se na ně odvolává v novém Zákoně (Izaiáš, Jeremiáš, Daniel)

Nový zákon – Evangelia (Matouš, Marek, Lukáš, Jan), Skutky apoštolů, Listy, Zjevení Janovo
Vznik NZ – sepsán mezi léty 50 až 150 n.l., byl napsán řecky a mezi 2. až 4. stoletím shromážděn v jeden kánon. Spisy Nového zákona se zachovaly v mimořádně velkém počtu starých opisů, překladů, zlomků a citátů, takže jsou zdaleka nejlépe zajištěnými starověkými texty. Od druhého století vznikaly i první překlady novozákonních knih do latiny, do syrských a egyptských dialektů, a z téže doby pocházejí i nejstarší citáty v dílech raně křesťanských autorů, kteří se na ně už odkazují jako na autoritu.
Při překladech se do národních jazyků dostala řada slov, slovních spojení, úsloví a podobně, které dnes patří k běžnému jazykovému vybavení. I slova jako "farizej", "talent", "pokušení", "kříž" nebo obraty jako "ztracený syn" nebo "kdo nepracuje, ať nejí" pocházejí z biblického jazyka. Podobně velký byl i vliv novozákonních metafor nebo podobenství.
* epické žánry
Evangelia - (radostná zvěst) text pojednávající o životě, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Tyto texty vznikly krátce po Ježíšově smrti a začaly se velmi rychle šíři. Jsou to obvykle sbírky kratších textů nejrůznějšího charakteru, které autor –evangelista – posbíral a sjednotil do jednoho celku. První tři evangelia – synoptická (mají podobný obsah) vznikla pravděpodobně v letech 65 až 80 n.l.
 kázání – např. Horské kázání, jedna z hlavních Ježíšových činností, hovořil v symbolech, alegoriích, často používal podobenství (parabola, forma alegorie, převádění jakéhosi důležitého poselství pomocí příběhu, zjednodušení), k některým podobenstvím je připojen výklad – vysvětlen význam, často se odkazuje ke SZ, stavba textu – větná skladba většiny textů NZ poměrně jednoduchá a srozumitelná, Janovo evangelium – místo podobenství jsou zde alegorie (Vinný keř, Dobrý pastýř), nesmí se hledat alegorie ve všem – sv. Augustin - podobenství o Samaritánovi
Skutky apoštolů – vyprávění o misijní činnosti sv. Pavla a vznik ranné Církve, v listech jsou rady a návody pro věřící v obcích
Listy apoštolů – epištoly – apoštolské poselství věřícím, (posel. určitému okruhu čtenářů)
Zjevení Janovo - Apokalypsa (řec. apokalipsis = zjevení skrytých věcí), dfc. prorocký text, silně metaforizován – drak (ďábel- spoután, svržen na zem), žena oděná sluncem s měsícem pod nohama (panna Marie, slunce – pozitivní element, měsíc – nestálý a putující), babylonská nevěstka (město určené k zániku, hřích, lidská neřest) x nebeský Jeruzalém (očištěné nebeské království)
Ty texty, co nejsou v NZ, se nazývají  apokryfy - svou povahou náboženského spisu se kanonickému textu v některých ohledech blíží, nebo může být moderní, parodizující, založený na netradiční interpretaci těchto příběhů (K. Čapek – kniha apokryfů). Novozákonní apokryfy jsou spisy z 1. až 4. století, které svým obsahem a formou podobají novozákonním knihám. Byly většinou uveřejněny pod jménem některého z apoštolů (pseudo-)  nemají přímé svědectví, nebo byly pozdě nalezeny, po uzavření kánonu (kritérium časové vzdálenosti), anebo věroučné střety s již uzavřeným kánonem. Druhy – gnostické -ranně křesťanská sekta, poznání, vědění není pro každého, důležitá osobní náboženská zkušenost, nikoli tvrzení autorit, církve (Tomášovo evangelium), evangelia dětství – jelikož s v NZ nevěnuje pozornost všemu (např. Ježíšovo dětství), dá se to tak domyslet (Pseudo-Tomášovo evangelium dětství) – naivní, hovorovost, pozdě nalezená – jsou sice ze stejné doby jako biblická evangelia, ale byla objevena až po Tridentském koncilu (16. stol.), kdy se uzavřel kánon.
 Neznámá evangelia – novozákonní apokryfy (komentáře), nakladatelství Vyšehrad
Legenda
Ad legendum – lat. co má být přečteno, o životě, smrti, umučení a zázracích světce, popřípadě o svatém předmětu (sv. Kříž), idealizovaní příběh světa podporující kult svatých , nejvýznamnější – Legenda Aurea (Zlatá legenda) 13. stol., italský biskup Jacobus de Voragine, koncem 13 stol. I v Čechách (čeští světci), styl  kompozice chronologická, er-forma, spisovný jazyk, občas archaismy (nactiutrhač), metafory (černý jako Etiop), metonymie (zasáhl bičem choroby), magická čísla (3, 12), kontrast mezi dobrem a zlem (světec x ďáblové)
Vulgáta, 4.stol. sv. Jeroným – první překlad bible do latiny, Bible kralická, 16. stol., Jednota bratrská – první překlad do češtiny

české legendy – sv. Václav, sv. Cyril a Metoděj (10. stol.) staroslověnsky, sv. Kateřina (konec 13. stol.) česky

Bible byla původně psána na svitcích?