18 - Osud, sen a věštba

Osud, sen a věštba

Epos o Gilgamešovi – summerský mýtus (3 000 př. N. l.)
- i přes veškeré snahy Gilgameše o dosažení nesmrtelnosti, i jeho božský původ se ukáže, že je stále pouze člověkem a na kýženou nesmrtelnost nedosáhne
- usne při plnění zkoušky, kdy usnout nemá --- osud člověka je nezvratný, předurčený Bohy
- nicméně bohové zde do děje příliš nevstupují, pouze je patrná jejich existence jejich řízení lidského osudu
- zvířecí bohové a symbolika, nejsou personifikovaní, pročež ani nemohou tak moc zasahovat do děje – Gilgameš je synem Vznešené krávy, po které podědil tři pídě dlouhé mužství

Ilias (cca 8. st. př. N. l.)
- klamný sen o rychlém dobytí Tróje, který sesílají bohové, nakloněni Paridovi, na Agamemnona
- osud je nezvratný, Trója opravdu padne
- při obdarovávání dřevěným koněm je zabit mořským hadem „věštec“/prorok/stařec, který říká, že dar je podvrh a přinese Trojanům zkázu
- jak je řečeno v Oresteie, Agamemnon obětuje pro zdar výpravy dceru Ifigenií
- současně je vypuštěna holubice nebo něco, pro zjištění jak dlouhá bude Trojská válka

Odyssea (cca 8. st. př. N. l.)
- na rozdíl od Gilgameše nemá božský původ a hrdinou e teprve stává při svých nucených cestách; řeší lidské problémy (jak se navrátit ke své milované manželce a synovi)
- zadržován nymfou Kalypsó, která doufá, že se jí podaří, aby Odysseus zapomněl na svou rodnou Ithaku
- rozhněvá si boha moří Poseidona versus přízeň bohyně moudrosti Pallas Athény, která ho provází na jeho výpravě
- na konci – nutnost ověření si, zda mi dvořané zachovali věrnost, manželčina věrnost, synova poslušnost a ochota pomstít se s otcem, atd. --- věštba od Athény, že vše dobře dopadne
- Poseidon se může snažit, jak chce, ale Odysseus stejně dojde naplnění svému osudu, když dorazí domů; nicméně bohové zde už do děje zasahují, jsou personifikovaní
- osud se nám posouvá do jiné roviny; částečným strůjcem je Bůh/bohové a částečně člověk sám; i Bohové podléhají osudu, který se nám zde posouvá do stále větší tajemnosti

antické drama
Aischylos – Oresteia (458 př.n.l.)
- počátek tragédie – Agamemnon obětuje svou dceru Ifigenii, aby byl úspěšný v trojské válce
- kruh msty – Orestes zabíjí matčina milence; paradox – buď poruší řád krevního pouta (
Zabitím matky) nebo nepomstí smrt svého otce (nezabije matku)
- kletby – Lítice (usmíří je až Athéna, která předsedá soudu)
- prokleté město Mykény
- neřešitelnou situaci vyřeší až bohové svým vstupem do děje – princip Deus ex machina (jediným řešením je zásah boží nebo jiné vyšší moci)

- Euripides – Medeia (5. St. Př. N. l.)
- používá Deus ex machina skoro v každém ze svých děl, a proto mu tento literární termín bývá některými literáty přiřazován za vynález

Sofokles – Král Oidipus (427 př. n. l.)
- tragédie – krutý trest
- nejsilnější je tu motiv věštby – krutá věštba – vlastní syn zabije svého otce a pak se ožení se svou matkou
- Delfská věštírna – 1) krutá věštba …
2) zde se po letech Oidipus dozvídá celou pravdu a krutě sám sebe potrestá (vypíchne si oči zlatými jehlicemi)
- motiv nezvratného osudu i přes veškerou snahu se Oidipa zbavit – pohádkový sluha, který ve jménu dobra nezavraždí malé dítě či nebohou ženu (viz Sněhurka)
- slepý věštec, který zná celou pravdu už v době sňatku syna s matkou – stejně slepý jako Štěstěna
- věštci i jsou slepí, což symbolizuje to, že oni vidí jiným způsobem, vidí dál než obyčejní smrtelníci, což je staví do tajemnější a vyšší úrovně než normální lidi; zkrátka vidí to, co jiní ne, a proto musí být postiženi handicapem; jsou slepí, aby zachovávali nestrannost, uchovává je to od světských choutek
- S. Freud – Oidipův a Elektřin komplex
- syn lpí na matce silnou neovlivnitelnou závislostí, nedokáže se od ní „odtrhnout“, chce ji jen pro sebe a to je důvodem, proč chorobně nenávidí otce

Apuleius – Zlatý osel (2. St. N.l.)
- vymyká se klasické literatuře tehdejší doby, neboť se nejedná o drama, nýbrž o „román“/epický příběh
- Lucius je zaklet do podoby osla a musí krutě nést svůj osud až do vysvobození; trpí jako člověk, ale v podobě zvířete; má lidské choutky, ovšem v oslím těle, nicméně mu nevadí žrát obrok, atd.
- římští i řečtí bohové zároveň, ani jedni však do děje nezasahují; generalizuje se tu, co dělají bohové s lidmi; velká míra tělesnosti
- ohromná mnohotvárnost – karneval
- v závěru karnevalový průvod – odhození/vysvobození z masky osla

Bible
- Noe – vyslání holubice a tím věštba, zda už jsou vhodné suché podmínky pro přistání a opuštění archy; Noemu se zdají sny o Bohu, který mu radí jak dále postupovat v jeho cestě životem
- Sodoma Gomora – někteří lidé jsou předurčením zachránit a některým je předurčeno zesnout – žena i přes varování se otočí a zkamení; Lotova žena neposlechla – důraz na Miltonův Paradise Lost a zatracenou Evu která snědla zakázané ovoce
- Abrahám a Izák – „obětování“ syna pro dokázání víry
-4 evangelia (Marek, Lukáš, Matouš, Jan); evangelium znamená radostnou zvěst; rozebrat kořen slova věštba a zvěstovat; křesťané mají v „popisu práce“ hlásat evangelium

Zjevení sv. Jana = Apokalypsa
- žánr vize do budoucnosti, vize zániku
- tady už existuje volba, tedy Každý člověk osudu svého strůjcem jest!!!!!!; neplatí, že všechno světa má svůj důvod shora; např. za válku může člověk
- šelma byla spoutána a zajata (Antikrist) X jezdec na bílém koni (Kristus)
-nehodní jsou svrženi do řeky
- na 1000 let je nastolena Kristova říše
- završeno finální vizí --- Nový Jeruzalém
- město pouze pro ty, kteří dodržují život dle zásad křesťanství; jen ti, kteří jsou zapsáni v Knize života (Beránkova kniha – Beránek=Kristus; Beránek se postará o své ovečky)
- „ráj“; žádné zlo, žádné starosti; eliminace pozemskosti a negativnosti
- všichni jsou si rovni
- častá číslovka 12 – podle apoštolů
- město – zlato, stříbro, mramor,…drahocenné, detailní popisy
- konkrétní vize města
- metafory, magická čísla

Starší Edda (kolem roku 1000)
- Vědmina věštba – vize apokalypsy; vyvolení bojovníci budou navždy posláni do zlaté Valhaly, kde budou hodovat a kde již nebude žádného nebezpečenství, atd. (jako Nový Jeruzalém)
- vize katastrofy spočívá v přerušení rodinných a věrnostních svazků

Beowulf (kolem roku 1000)
- autorem je neznámý germánský mnich
- obecný Duch namísto Boha/bohů
- hrdina podniká hrdinskou cestu, jejímž cílem je osvobození hodovny od stvůry Grendela
- násilím narušena harmonie a bezpečí hodovny
- synovec panovníka Beowulf přemůže Grendela a stává se dokonalým vladařem (pouto věrnosti, pokrevní vazba)
- většina těchto mýtů je založena na kruhu msty
- v severském mýtu má vše svůj význam
- období christianizace
- Grendel se podobá člověku, odmítá splatit výkupné
- mladá síla Wíglaf (povšimnout si, jak u těchto hrdinů vždy ke konci života přichází mladík, aby potvrdil hrdinovi, že má ještě sílu dokázat svůj poslední hrdinský čin)

Tristan a Izolda (mnoho zpracování, vrcholný středověk – cca 11. -15. století)
- osud si nemohli určit, ani Bohové; byl jim nevědomky a omylem vypili nápoje lásky a zamilovali se do sebe
- nemohli to ovlivnit – nemohli být bez sebe, vnitřní boj o prožívání vztahů proti své vůli
- Tristan nechtěl porušit pouto věrnosti
- Izolda taktéž, proto se brání
- křesťanství=žádné úvahy o sebevraždě – Tristan umírá žalem, Izalda taktéž

Dante Alighieri – Božská komedie (14. století)
- nutnost projít si očistcem
- člověk nemůže poznat věci nadpozemské jako např. hvězdy a fungování vesmíru
- musí se povznést nad všedními problémy světa

- žánr disputace (Jan ze Žatce – Oráč z Čech, cca 1400); je založen na tom, že hrdina není spokojen se svým osudem nebo s osudem svého bližního

- utopie kontra antiutopie – zobrazování jakoby snové reality kde je vše dovoleno/zakázáno
- osud za nás určuje někdo druhý, my ho nemáme šanci ovlivnit (antiutopie)
- utopie popisuje vizi dokonalého státního zřízení; antiutopie popisuje vizi nejhoršího možného státního zřízení
Thomas More – Utopie (1516)
- vyprávění námořníka (autorovo alter ego) o dokonalém ostrově Utopia
- svoboda náboženství, oproštění se od válečných konfliktů, společné jídelny a zemědělství
- likvidace příživníků
- autor chce vést k zamyšlení; nechce ve skutečnosti uvést ve funkčnost takovýto druh státního zřízení

Miguel de Cervantes y Saavedra – Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha (1605; 1615)
- don Quijote je krásným příkladem snílka, který žije ve své vlastní vytvořené realitě
- dva protipóly don Quijote xxx Sancho Panza
- Sancho neuznává žádné hodnoty, jeho hlavním motivem je dobře se najíst a napít, absence jakékoli vyšší duchovní sféry
- don Quijote žije ve svém světě, v němž se vidí jako středověký rytíř, který musí za každou cenu ochránit čest své vyvolené dámy, zde Dulciney, potřebuje konat hrdinské skutky a hrdinskou cestu, aby se stal plnohodnotným rytířem
- bohužel se tak chová v době, která již takovýmto fenoménům nepřeje, a proto na něj hledíme jako na blázna/podivína/snílka
William Shakespeare (1564-1616)
- především tragédie (Othello, Hamlet, Macbeth, Král Lear)
- už se zde přirozeně pracuje s motivem sebevraždy
- vždy se zde objeví jeden intrikán, který svým jednáním zapříčiní veškeré zvraty děje a přitom zůstane jakžtakž v anonymitě
- osud zde tedy řídí tento intrikán; naprostá absence Boha v tragédiích

John Milton – Ztracený ráj (1667)
- zachycení prvotního hříchu z Genesis
- podrobné líčení Satanovy vzpoury (vyobrazení jako Had-pokušitel)
- psychologizace postav (Satan, Eva)
- problematizující Božská autorita, odpor proti ní i Satanskou povahou
- Adam – 1. Člověk; pevná vazba s Bohem; ví, že spáchá hřích, ale dělá to z lásky k Evě
- Eva – had si ji vybral pro svou vrtkavou povahu
- pojetí Evy v tradičním duchu pohledu na ženy
- hlavně ve středověku platí, že žena=hřích; marnivost, vrtkavost, pyšnost

Johann Wolfgang Goethe – Faust (1808)
-„boží hrátky s lidským osudem“ – motiv již od starověké antiky
- umožněno splnit jeho přání – se všemi klady i zápory
- myslím, že dokonalým příkladem, jak „pochopit“ toto spletité dílo, je shlédnout nedávno natočený film Terryho Gilliama - Imaginárium dr. Parnasse

Karel Jaromír Erben – Záhořovo lože (sbírka Kytice; 1853); http://users.ox.ac.uk/~tayl0010/kytice_sbirka.htm (komplet celá sbírka)

- symbolismus – únik někam do vyššího prožitku, pomocí cest symbolů
- svět sám o sobě je nezajímavý – je potřeba uniknout do fantazie, únik od reality
- únik do smrti, snů
- Jiří Karásek ze Lvovic (Tříkrálová legenda), Julius Zeyer („pěvec Vyšehradu“)

- naturalismus a realismus
- Emil Zola – Nana, Tereza Raquinová
- Karel Šlejhar – Kuře melancholik
- nemohu změnit svůj osud, pokud mi nepřeje okolí, pokud je okolí proti mně, nelze ten boj vyhrát
- osud závisí na okolí a jednání společnosti; už totální destrukce víry v osud z Božích rukou

- Charles Dickens – Oliver Twist; Gustav Flaubert – Paní Bovaryová
- hrdinové jsou těsně spjati se svým okolím
- sirotek Twist musí jen doufat, že se k němu budou pečovatelé chovat jako k člověku


Julius Zeyer – Tři legendy o krucifixu (1895)
- hlavní hrdinové se vtělují do jiné reality než té naší skutečné
- Inultus – Inultus naprosto přestává vnímat skutečnou realitu a vžívá se do role Krista-trpitele; to vše pro umělecké dílo X Inultus sám sebe považuje za spasitele
- El Cristo de la Ruz – Abisain věří v Boha, ale nevěří v Krista, proto mu potře nohy jedem, aby otrávil křesťany; socha Krista však nohu zvedne, aby nikdo nepřišel k újmě; ve snu se pak Abisaína pokouší Kristus přesvědčit, aby v něj uvěřil; ráno jej rozzuřený dav najde, dle krvavých stop od sochy, jež označila jeho byt; sápe jej na kusy, Abisaínovi se opět zjevuje Kristus, proto uvěří a cítí jen blaho, žádnou bolest

Arthur Rimbaud – Opilý koráb (1873)
- symbolismus

Franz Kafka – Proměna (1915)
- probudí se jako brouk, ale to mu nepřijde tak divné a strašné jako fakt, že přijde pozdě do práce; motiv času

Albert Camus – Cizinec (1942)
- hrdinovi je vlastně předložen osud otcovraha, ke kterému je po celý soudní proces přirovnáván
- žádná lítost, žádná přetvářka, naprosto spontánní a svobodné jednání, to se však ve společnosti nesnese
Jaroslav Havlíček – Zánik městečka Olšiny (1944)
- fantaskní povídka; smrt Boha a zrušení zázraků jako smrt, zrození,…
- chtíč starého božského stereotypu a touha andělů po moci
- popis Boha jako člověka a čertů a ďáblů jako hodných lidí, kteří chtějí lidstvu pomoci od „zlých božských skutků“

- demytizace dětského světa
Jerome David Salinger – Kdo chytá v žitě (1951)
- hlavní náplní šestnáctiletého chlapce Holdena Caulfielda je šukat a chlastat
- nezájem o vzdělání, pouze filozofování nad skleničkou, řešení problému s barem kde mu nalejou a shánění dívek
- silně autobiografické

William Golding – Pán much (1954)
- jasná a zřetelná demytizace dětského světa
- začíná se zde projevovat dávné pudové chování (již po staletí potlačované) - atavismus
- zákon síly nikoli civilizace a inteligence/vzdělání
- individuální prospěch versus obecné blaho, tyranie, fanatismus a vrozený sklon lidské povahy ke zlu
- původně snaha o demokratické zřízení, ale to se vlivem pudů nepodaří udržet a začne se hroutit
- symbolika postav (Čuňas – tlustý s brýlemi); lastura – kdo má lasturu, může na schůzi promluvit

Václav Kaplický – Kladivo na čarodějnice (1963)
- není možnost ovlivnit svůj osud, lze jen doufat
- osud je mnohokrát držen v rukou cizích lidí
- soudce Boblig z Edelstadtu se nechce vzdát svého místa a pořád hledá nové a nové nesmyslné spletitosti čarodějnic a čarodějníků
- nějak zde neplatí „Boží mlýny melou pomalu, ale jistě“