19 - Ideologický mýtus a alternativní kultura

(19) Ideologický mýtus a alternativní kultura
Ideologický mýtus
- vznikl vlastně přenesením původních vlastností mýtu, přenesením významu mýtu
- jeho hlavním účelem je obhajoba ideologických konceptů, kdy je výklad určitých kulturních a politických názorů předkládán jako starobylý, a tudíž přirozený
- takové mýty jsou spíše než na příběhu založeny na myšlenkovém schématu, často úmyslně přehlíží pravdu a plní tak funkci manipulační
- ideologický mýtus může propagovat jakoukoli ideologii; vyjdeme-li ovšem z předpokladu, že se ideologii snaží vnutit, můžeme vyloučit ideologický mýtus propagující liberalismus (hlásá svobodu všech názorů, jejich sdělování a smýšlení), konzervatismus (tradiční hodnoty jsou veskrze zobrazovány v každém díle a to dle názoru autora) a socialismus (vyjma komunismu)
- z takto vyložené definice plyne, že ideologickým mýtem jsou texty, propagující jako jediné správné: komunismus, nacionalismus, resp. nacismus, fašismus, environmentalismus (v nezdravé míře), anarchismus (pokud propaguje cestu „nástupu k moci“ násilnou cestou – tedy revolucí)
- svou ideologii vykládá daný text jako zaručeně správnou, nad níž není lepší

- Proletářské umění/proletářská poezie
- je jedním z avantgardních uměleckých směrů na území ČR
- jeho manifest píše S. K. Neumann
- zde popisuje, jak by mělo toto umění vypadat
- umění nemá být individualistické, má být pro co největší počet obyčejných lidí

- Jiří Wolker
- nechce diskutovat o marxistické myšlence světa
- idealistický komunista
- podle něj není dobré psát L’art pour l’art (umění pro umění), ale umění by mělo být tendenční → nástrojem k boji

- Tvář za sklem
- svět bohatých v kavárně Bellevue a svět chudých tam venku
- symbolika bohatosti – plyš, pohodlí kavárny, dámy a páni, milenky, brýle z papíru, drahokamy, stereotyp, peníze, mrtvolnost
- symbolika chudoby – zima, výrostek, ostrý pohled, narušitel, čepel, nenávist

O milionáři, který ukradl slunce
Na světě žil jeden milionář, kterému vše patřilo, a mohl si dovolit cokoli. Jediné co mu chybělo, bylo zdraví. Byl velice nemocný. Na celém těle měl odporné a hnusné mokvající vředy. Velice se za ně styděl.
Pozval si lékaře, sdělil mu závažnost problému. Sdělil mu také, že dá lékaře po vyšetření zabít, aby to nevyzradil. Lékař si řekl, když může boháč rozhodovat o jeho životě, on také. Řekl milionáři, že jediné co ho dokáže zbavit odporných vředů je slunce. Poradil mu, aby si ho snesl z nebe a zavřel se s ním do jedné místnosti.
Milionář tedy objednal tisíce dělníků, kteří mu stavěli ohromný palác, kam by uschoval slunce. Jak jej dostavěli, snesli slunce z nebe. Na zemi zavládl chaos. Lidé nevěděli, kdy mají jít spát a kdy vstávat do práce. Milionář nechal vytisknout letáky, kde sděloval, že to on zbavil lidstvo toho největšího tyrana na světě, a proto je mu zajištěna nehynoucí památka. Sám se mezi tím nechal zavřít v pokoji se sluncem.
Ze začátku pociťoval blahodárné působení slunečních paprsků, ale po chvíli jej začalo moc pálit… Spalovalo jej natolik, že chtěl uniknout, ale neměl kam, klíč v zámku se roztavil a milionář zůstal na pospas slunci. To ho spálilo a s ním i celý palác. Slunce zas konečně začalo svítit pro všechny lidi.
https://www.youtube.com/watch?v=MlZCe8zumgk – krátkometrážní film Z. Millera (1948)
O knihaři a básníkovi
Je to dávno, co existovalo takové zvláštní město. To město bylo rozděleno do dvou částí, oddělené řekou. Jedna část se skládala z mnoha vil, zámečků a paláců, ve kterých bydlelo mnoho šťastných i veselých lidí. Ti lidé denně pořádali slavnosti, na kterých se neustále radovali a veselili. Žil zde i jeden básník, co psal veselé básně. Básně pak na těch slavnostech recitoval a rozveseloval jimi lidi. Jednou se rozhodl napsat tu nejveselejší báseň, kterou by všechny rozveselil. Nejvíce chtěl ale rozveselit jednu slečnu. Na tu slečnu si věřil a doufal, že si ho jednou vezme. Tak se do toho pustil a tu báseň napsal. Učil se ji i recitovat, ale málem si zničil všechny papíry. Rozhodl se tedy, že knihu nechá svázat.
Zde se v pohádce dostáváme do druhé části města, kde jsou jen rozbité staré domky. V těch domcích žili unavení, smutní, chudí lidé. Jedním z nich byl právě knihař, u kterého si nechal básník knihu svázat. Ten knihař se jmenoval Bertin. Byl velice rád, že si může něco přivydělat, protože neměl peníze a jeho žena byla velice nemocná. Mohl tak pro ni koupit léky. Jak tak tu nejveselejší báseň vázal a dovázal, neváhal báseň ženě přečíst. Doufal, že ji aspoň trošku rozveselí, jenomže jak četl a četl, báseň se stávala smutnější a smutnější, protože na ni přecházela bolest manželů. Když knihu dočetl, zřel, že jeho žena zemřela. Bertin zhořkl a nad ženou zaplakal.
Na druhý den si pro knihu přišel básník. I hned ji začal na slavnosti předčítat. Jakmile nastartoval čtení, uvědomil si, že vlastně čte tu nesmutnější báseň. Všichni lidé se v pláči odebrali domů a mezi prvními i slečna, na kterou chtěl básník zapůsobit. Uvědomil si, že ženu ztratil a rozhodl se Bertina potrestat.
Zatkli ho tedy a uvěznili ve věži. Po smrti ženy byl však knihař lhostejný ke všemu, a tak mu to ani nevadilo. Ve věži byl sám a měl tam jen bibli, kterou četl. Když ji dočetl, bylo mu hned lépe, protože si uvědomil, že není na světě sám, ale že je s ním bůh. Hned chtěl své štěstí najevo, avšak neměl na co psát. Tím neskutečně trpěl.
Jednou ráno vstal a zjistil, že papír v bibli je čistý. Zázrak! Začal ihned psát básničky, obyčejné o pracujícím lidu a hotové díla vyhazoval z oken. Lidé, kteří básně našli, se jimi rozptylovali po každodenní kruté práci. Až knihař popsal celou knihu, odešel v klidu ke své ženě. Druhý den ráno přišel žalářník, ale Bertina nenašel. Ten den zemřel i básník, který se na slavnosti zařekl, že už psát nebude.

Josef Hora – Dělnická Madonna (ze sbírky Pracující den)
- typickým příkladem proletářské poezie
- dělnický byt básníkovi připomíná Betlém
- ale dítě, které se narodilo, se nenechá ukřižovat, ale naopak zahájí boj za spravedlivější svět
- jeho zbraní nebude víra, ale čin
- Madonna je ta obyčejná žena z lidu
- výzva k revoluci – ozbrojený bojový čin

JOSEF HORA: DĚLNICKÁ MADONA

Kdybys tam byl, vlhké zdivo bys viděl,
špinavé šero podsklepí, lůžko a v něm ženu,
jež porodila z člověka.

Ach, kadidlo! Viděl bys kouřící kamna,
zápach chudého oběda bys pocítil,
hromádku dětí, jež zazpívaly by ti koledu bídy,
uzřel bys na slamníku.

Madono! Jak hrubá jsi! Jak odkvetlá!
Spleť zamodralých na rukou žil,
vzdor odříkání pod čelem, rty vyschlé -
a slova lásky už dávno
pohltil chřtán bídy.

A tři králové! Vyhnouti se tomuto domu,
nestačilo jim darů pro tebe, ženo s dítětem.
Hvězda boží dala jim zabloudit.
Roztrousili své zlato, svou mast, svůj laskavý úsměv
po teplých příbytcích, měkkých ložnicích,
sami boháči, šli mezi své.

A Betlém
je pln chudých, odraných, neobutých,
slepých, nemocných, pobloudilých -
ty tu dýcháš tak těžce, krása opadla z tebe,
dítě zázrak pije hořké mléko tvých žil,
ale věř:
Až doroste třiceti let,
vjede do města s evangeliem odboje na rtech,
ohlásí na náměstí příchod spravedlnosti,
ozbrojí zástupy, sen i kov dá jim do ruky -
a nedá se ukřižovat.

Neboť jeho modlitbou bude čin.

- proletářskou poezií je ovlivněn ve svých začátcích i Jaroslav Seifert
- proletáři jsou obyčejně mladí nadšenci; opěvují rovněž město, beton, velkostavby, technický pokrok; moderní dobu obecně

Socialistický realismus
- bývá označován umělecký směr, který byl schválen roku 1932 Ústředním výborem Komunistické strany SSSR jako oficiální směrnice pro literaturu, výtvarné umění a hudbu
- později se stal závazným i v dalších komunistických zemích
- ideově vychází z oslavy vládnoucího režimu, má slavnostně poukazovat na jeho úspěchy v reálném životě lidí
- budovatelský román
- minimální počet hrdinů; označení kdo je dobrý a kdo špatný
- překoná se lehký problém → happy end
- frézismus – básně vznikaly podle určitého modelu
- vyprázdněnou formy na úkor tématu
- zápornými postavami jsou bohaté vrstvy, intelektuálové, kulaci

Marie Majerová – Přehrada (1932)
- utopický román první představitelky meziválečného soc. realismu
- román líčí komunistický převrat v budoucnosti, ovšem spíše než o politiku a ideje jde o básnivé velebení života, lidského společenství, umění a techniky a Prahy s její moderní architekturou
- snové fantazie (sochy se na pokyn svých tvůrců dávají do pohybu) i satirická nadsázka (vládní ministři jako figurky na orloji staroměstské radnice)
- sbližování s publicistickými žánry (letáky, agitace, ústřižky z článků) a filmových technik (střih, kamera)
- postavy bohatého krále pražské burzy, který má rád ve všem jasno, za účelem manipulace druhých, student revolucionář, chudý domkář a rebel, zlákaný myšlence revoluce, apod.
- vychází z avantgardy, avšak vlivem událostí po roce 1948 se nedočkala objektivního zhodnocení

Marie Pujmanová – Lidé na křižovatce (1937)
- do charakteristiky postav se promítá autorčino ideologické hledisko
- majitel textilní továrny je vylíčen jako dříč, avšak motivuje se pouze touhou po zisku
- právník náleží k bojovníkům za práva sociálně ponížených
- zrychlený tep poválečné Prahy, měšťanská tradice nechlebné vily, hladový boj dělníků z textilky
- opět se tu objevují reklamní agitky a propagace ideologie

Ivan Olbracht – Anna Proletářka
Anna je prosté venkovské děvče z Pelhřimova, které přichází do Prahy sloužit. Dostává se do rozkládající se buržoazní rodiny stavitele Rubeše.
Rodina jí pohrdá a posmívají se jí. Rubešům zůstává jediná dcera Dadla.
Anna se vyvíjí ve svém uvědomění. Zprvu zcela nechápe co se kolem ní děje. Rubešovi jí nepravdivě lící klady velkoměsta. Na pomoc jí však přichází
Marta, která slouží v tomtéž domě. Uvádí ji do společnosti uvědomělých dělníků, kde se Anna seznamuje s Toníkem. Toník je dělnický funkcionář a
zná názory lidových mas. Je přesvědčen, že se buržoazie bez boje nevzdá svého postavení. V tomto duchu vychovává i Annu, která se spolu s ním
účastní všech schůzí a později i bojů. O přátelství Anny s Toníkem se dovídají Rubešovi a Anna dostává výpověď. Tak se stává Toníkovou ženou a
nakonec i s pomocí přátel najdou byt.
Buržoazie chce zrušit Lidový dum. Při jedné schůzi jsou dělníci napadeni policií, která dělnictvo rozhání. Mnoho dělníků bylo zraněno, mezi nimi i
Toník. Dělnictvo vyhlašuje stávku. Anna na stávku Toníka nechce pustit, ale ten přece odejde a Anna ho nakonec následuje. S Toníkem se setkává a
bojují spolu proti policii. Lid se dovídá, že se na druhém konci ulice střílí, proto se také tímto směrem hrnou. V cele kráčí Toník s Annou…

Julius Fučík – Reportáž psaná na oprátce
- popis chování dozorců, spoluvězňů, kteří zrazovali, průběhy výslech gestapem
- přimyšlená fakta, nejde o věrohodnou historickou realitu
- psáno na motáky; žánr reportáž, který se těšil velké oblibě
- Fučíkovo „hrdinství“ vedlo k jeho poúnorové glorifikaci
- nikde nenajdeme fotku strhaného Fučíka, vždy jen mladistvý vzhled nadšeného komunisty
- ideologicky podbarvené

Alternativní kultura
1) oficiální literatura
2) neoficiální literatura
3) exilová literatura
- alternativní kultura sloužila k možnosti využití jiných kultur než oficiálních ideologických
- často převrací žhavé problémy, čímž dochází k uvolněnosti a grotesknosti, až absurditě
- potřebuje se ventilovat vůči režimu
- bývá kritická; ať už přímo v celém pojetí díla, či jen narážkami a hláškami postav

Underground není vázán na určitý umělecký směr nebo styl, přestože například v hudbě se projevuje převážně rockovou formou. Underground je duchovní pozice intelektuálů a umělců, kteří se vědomě kriticky vymezují vůči světu, ve kterém žijí. Je to hnutí, které pracuje převážně s uměleckými prostředky, ale jehož představitelé si uvědomují, že umění není a nemá být konečným cílem snažení umělců. [...] Stručně řečeno, underground je aktivita umělců a intelektuálů, jejichž dílo je nepřijatelné pro establishment, a kteří v této nepřijatelnosti nejsou trpní a pasivní, ale snaží se svým dílem a svým postojem o destrukci establishmentu (Ivan Magor Jirous)
Egon Bondy – Invalidní sourozenci
- příběh je zasazen do daleké budoucnosti, ve společnosti je dobudován socialismus
- čas od času lidstvo zaleze pod zem, aby mohly ve dvou existujících městech proběhnout vzájemné válečné konflikty; generálové rozbombardují protější město, aby se pak mohlo opět vesele znovu vybudovat (neboť musí přece být stále co budovat)
- hlavní postavy jsou A a B (alter ego Bondyho a jeho družky); „invalidní důchodci“ = invalidní, protože nesouhlasí s podobou režimu a nechtějí se podílet na jeho budování
- navštěvují nelegální koncerty, pořádají doma diskuze o politice, současném dění, kultuře, atd.
- mezi invalidy působí řada umělců, intelektuálů a žijí ve vzájemné solidaritě
- život jim znepříjemňují postiženci = policisté, represivní složky; neuvažují, jen jednají dle příkazů shora
- patrnost reálií československé normalizační společnosti
- lidstvo je ohroženo stoupající hladinou oceánů z důvodu znečištění → ekologický apel
- B je jedinou těhotnou ženou; uvažuje, zda má cenu přivést dítě do společnosti, v níž ho nic dobrého nečeká → nakonec si dítě ponechává
- dítě se rodí na půlnoc 24. prosince → datum, které symbolizuje jakousi naději a příslib lepšího světa
- po zatopení pevniny přežívají pouze invalidé na voru

Ivan Magor Jirous – Magorovy labutí písně
- básně reflektují bezútěšnost vězeňského života, stesk po rodině a přátelích, vědomí tíživé situace v Československu
- obrací se k Bohu jako k jediné útěše a naději → náboženská inspirace
- prosazování totálního realismu; totální realismus znamená zpochybnění skutečnosti od formy, v jaké je předkládána soc. realismem/budovatelským románem a snaží se pravou skutečnost (realitu) vyjádřit silně expresivně, vulgárně; iniciátorem byl Egon Bondy
- záměrně jednoduchý, až naivistický charakter básní

Bohumil Hrabal – Obsluhoval jsem anglického krále, Perličky na dně
- ve všech Hrabalových dílech jakoby chybí vysloveně záporné vlastnosti postav; resp. jsou obsaženy, ale na čtenáře působí jakoby zjemněle, roztomile; snad je to dáno snahou vyjádřit, že všechno zlé je k něčemu dobré
- Hrabal v románu rozvíjí svou vyprávěcí metodu, založenou na nespoutaném, jakoby nepřerušeném mluvním proudu
- hlavní postavou je Jan Dítě (symbolické jméno) – nejprve touha po vzestupu na společenském žebříčku; nikde ho však adekvátně nepřijali mezi sebe → nakonec po propuštění z vězení končí jako cestář v pohraničí a o samotě přehodnocuje dosavadní život

Josef Škvorecký
- emigroval do Toronta → založení vydavatelství Sixty-eight publishers
- Zbabělci
- přiblížení se mluvě dobové mládeže (konec války)
- anglofonní přezdívky
- hovory se odehrávají v rytmu blues; dramatické scény plynou v rytmu boogie-woogie
- depatetizace odborářských skupin, demytizace dokonalého chování všech jedinců vítězné strany války
- poukazování na malost povah některých odbojářů, maloměstské přízemnosti
- v hláškách nalézáme kritiku na SSSR, komunistický režim
- po vydání byl nařčen z antihumanismu
- v díle Tankový prapor zparodoval myšlenky Jiřího Wolkera

Milan Kundera – Žert
- nevinně myšlený žert v podobě kontrarevolučního textu na pohlednici pošle Ludvíka Jahna na nucené práce do vojenského oddílu PTP
- po 15 letech se chce pomstít, to však nevyjde (viz film)
- Ludvík Jahn podléhá iluzi, že je schopen řídit svůj vlastní osud, a tak i manipulovat s osudy ostatních
- střídání role vypravěče = střídání tempa vyprávění
- pro Kunderu jsou typické rozsáhlá vyprávění formou retrospektivy a rovněž esejistické úvahy

Pavel Kohout – Katyně (1980)
- s groteskní nadsázkou líčí poměry v nejmenovaném totalitním státě (podoba s ČSSR)
- pokouší se zobrazit odosobněný systém moci, inspirovaný např. Kafkou a Orwellem, který rezignuje na etické hodnoty natolik, že je schopen – v rámci budování lepších zítřků – vytvořit cosi tak absurdního, jako je učiliště pro katy
- v roce 1978 vyjel s manželkou do Rakouska na stáž a už mu nebylo umožněno se vrátit
- Nápady svaté Kláry – zfilmováno v koprodukci Izraele; luxusní film

Václav Havel – Zahradní slavnost (1963)
- navazuje na absurdní drama po vzoru Becketta a Ionesca
- hry s dialogem → zdůrazňování ztráty identity a podřízení člověka jazyku moci
- postavy postrádají psychologickou věrnost a charakternost
- vyprázdnění komunikace a všech gest
- nejpodstatnější na této hře je hra s jazykem, který je v moderní komunikaci často zbavován své sdělovací funkce
- parafrázování a odkazy na dobovou soudružskou hantýrku, která provázela budování socialismu